Hledat

Jan Rosák

Jan Rosák

Když vás poznávají, je to příjemné...

Plná verze

  • hlasatel, moderátor, scénárista, několikanásobný držitel ceny TýTý

Již po několikáté jste v Lázních Aurora. To se vám zde tolik líbí? Kdo vás do lázní přivedl?

Jsem zde asi počtvrté, ale poprvé jako regulérní pacient, na takzvané křížkové lázně. Byl jsem uznán doktorem, že jsem „pacoš“. Kdysi jsem na Lázně Aurora dostal tip od Karla Čáslavského, který sem léta jezdil a hezky o lázních básnil, vychvaloval je. Já mu říkal, že je starej, že má na lázně nárok, ale že já jsem mladej kluk. O třeboňských lázních mi vyprávěla řada známých, například Míra Donutil, který sem velmi často jezdí, no a já pochopil, jak jsou lázně bezvadné. Stojí za to. I když tentokrát jsem měl obavu, co zde budu tři týdny dělat. Za posledních pár let, když jsem měl dovolenou, tak 10 dní, a najednou tři neděle. Ale jsem příjemně překvapen, pořád se zde něco děje, navíc jsem si pobyt zpestřil i trošku pracovně.

Dlouhá léta patříte k nejlepším českým moderátorům. Jak jste se k této profesi vlastně dostal?

Nejprve jsem prošel řadou povolání. Když jsem skončil, vlastně nedodělal, právnickou fakultu, dělal jsem průvodce na hradu Rožmberk, pak například kulisáka v Národním, dramaturga jednoho klubu poezie. Když jsem byl zrovna řidičem sanitky, jeden můj kamarád udělal konkurz do rozhlasu. Říkal, že mají sháňku po lidech, kteří by něco takového mohli dělat, abych to také zkusil. Přemluvil mě, začalo mě to bavit a zakrátko jsem byl přijat nastálo. Dělal jsem hlasatele a k moderování to už byl jen krůček. Po čase jsem navíc dostal „lano“ z televize a později dokonce svůj první pořad, který se jmenoval Orion. Následovala soutěž Nikdo neví všechno, Videostop, dětský pořad Rosa, Magion a už to šlo.

Vedle moderování se příležitostně věnujete i divadelnímu herectví. Která činnost vás nejvíce baví?

Ono je fajn, když si člověk může při jedné práci odpočinout od té druhé. Takže mě baví dělat například rozhlas, pak si odskočit do televize nebo do divadla. Divadlo mě vždy velmi bavilo a baví a jsem rád, že hraji celkem intenzivně. Zejména nyní v létě hrajeme různá představení na zámcích, hradech a v pivovarech Postřižiny – ty dokonce i dvakrát týdně. V třeboňském pivovaru jsme již také hráli. A kromě toho jsem dostal nabídku z jednoho souboru, kde budu s Rudou Jelínkem alternovat v Rychlých šípech.

Počkejte, ale Rychlé šípy od Jaroslava Foglara jsou o čtrnáctiletých klucích.

Ano, ale tato inscenace je hodně zvláštně dělaná. Je zajímavá i tím, že zde hrají právě dospělí lidé, a jestli se nepletu, tak dokonce v divadle Rokoko postavu Štětináče si zahrála Luba Skořepová. A v tom je to kouzlo, je to taková nadsázka.

Kdybyste si měl vybrat – sedět za mikrofonem, před kamerou nebo stát na jevišti...

Naštěstí si nemusím vybírat a vše mě baví.

Máte nezaměnitelný hlas. Věnoval jste se někdy i dabingu?

Okrajově. V dabingu dnes není jednoduchá situace, protože se vytvořily určité klany, které mezi sebe málokoho pustí. Přitom dabing není práce, která by byla bůhví jak placená.

V televizi jste měl řadu pořadů, soutěží, v nichž jste vyzýval účinkující, aby sázeli své virtuální peníze, riskovali. Sám také riskujete?

Jestli máte na mysli hazardní hry, tak ty mě vůbec nebaví. Myslím si, že kdo propadne hazardu, tak to je zkáza jeho i jeho rodiny. Samozřejmě jsem si párkrát zahrál v kasinu, ale zjistil jsem, že mě to naštěstí vůbec nebere.

Riskoval jsem, ale já to tak nebral, když jsem závodil v autech. Deset let na okruzích. Určité riziko tam bylo, protože jezdit rychlostí kolem 200 km/h a pět centimetrů vedle sebe nebo před sebou mít další auto bylo trošku riskantní. Také jsem se párkrát vyboural, což by jinak ani nebylo normální. Závodění byl příjemný adrenalin, ale myslím, že vím, kde mám své meze. Například nikdy bych nesedl do auta při rallye. Jezdit kolem 200 km/h metr od lidí nebo půl metru od stromů v lese, to ne.

Jiný adrenalin nevyhledáváte?

Ani ne. Sice mám za sebou pár tandemových seskoků padákem, ale to je vše.

Bungee jumping?

Ne, ten ne. K tomu jsem se nikdy neodhodlal a udělal jsem dobře, protože jednou za mě skočil Petr Novotný a rozbil si hlavu.

Nechtěl po vás bolestné, když šel místo vás?

Ne. Já skok odmítl, protože ta partička, která bungee na Mácháči tenkrát pořádala, mi připadala podezřelá. Ještě k riskování. Například jsem si představoval, kdybych byl například v soutěži Riskuj soutěžícím a měl třeba na kontě už 50 tisíc a měl je vsadit a riskovat buď ztrátu, nebo dvojnásobek (odmlčí se), asi bych do toho nešel. Ale vždycky mě bavilo dívat se, pozorovat lidi přede mnou, kteří riskují. Bavil mě ten pohled, kdy se museli rozhodnout. Váhání, přemýšlení. Přinesu domů peníze, nebo nic? Vyžene mě manželka, nebo přivítá s dvojnásobnou sumou? Ten výraz v jejich tváři při rozhodování byl úžasný.

Jste držitelem tří prvních míst, tří druhých míst a dvakrát jste byl třetí v anketě TýTý o nejoblíbenější tvář televizní obrazovky. S tím souvisí i obrovská popularita, neodbytné fanynky...

To už je dávno pryč. Když jsem byl na vrcholu, například při moderování Binga na Nově, který měl 80% sledovanost, tak jsem dostával záplavy dopisů. Jenomže jsem je bral s rezervou, dokonce na většinu z nich odepisovala moje manželka nebo maminka, mimo jiné i proto, že sám bych to nezvládl. Čímž se jim dodatečně omlouvám. Nebyly to jenom ženy, ale i děti. Mám jednoho fanouška, kluka, tehdy mu bylo kolem 10 let, dnes mu je tuším 37, trošku mentálně postižený, ale je to fanoušek, který mi píše, někdy zavolá a trošičku si mě jako uzurpuje, že patřím jemu. My jej občas někam pozveme, uspořádáme oslavu a on je hodně vděčný.

Ptal jste se na fanynky. Těch jsem měl hodně, hlavně v babičkách. Když jsem dělal televizní pořady, měl jsem spektrum fanynek od 7 do 12 let a pak od 75 výš (smích). Ne tak doslova, ale v podstatě ano.

Popularita je příjemná strana mince...

Když vás poznávají a kvitují, tak to je příjemné. Ale když někomu nepadnete do oka... Kdysi jsem dělal pořad Magion, kde byla spousta pohádek. Moderoval jsem ho na střídačku s Petrem Jančaříkem a jednou jsme byli na jižní Moravě ve sklípku. Tam hrála místní kapela, cimbálovka. Dohráli rundu a vtom ten primáš, což byl dvoumetrový chasník, přišel před nás. Postavil se ke stolu, ukázal na mě a na Petra Jančaříka a povídá: „Vás dva nemám rád.“ V duchu jsem si říkal: Á, už je to tady. Místní bouchač, co si troufne na komedianty z Prahy. Teď nám rozbije ciferník. Jenom jsem směrem k němu špitnul: „A proč?“ On odpověděl: „Protože jste dělali ten Magion.“ Načež Petr Jančařík povídá: „A co se vám na něm nelíbilo?“ Primáš odpověděl: „Mně se na něm nelíbilo to, že byl krátkej.“ To byla taková rána, jak se nám ulevilo, a pak jsme se společně pěkně řachli a byli kamarádi.

Nelitujete, zejména v dnešní době, kdy právníci jsou velmi dobře placené profese, že jste nedodělal práva?

Ne, toho tedy vůbec nelituji! Ani náhodou.

Někde jsem četl, že jste zahodil index, ale nikde jsem se nedozvěděl proč, co tím bylo myšleno...

Zahodil, nezahodil. Tehdy jsem s jedním kamarádem vyrazil stopem z Prahy, cíl neznámý. Ocitli jsme se na Strakonické, pak v Budějovicích a tam nás vzal nějaký doktor, lékař na Český Krumlov. Měl Renaulta R5, což tehdy bylo velmi populární auto, a jel jak šílenec, opravdu jako blázen. Ptali jsme se, proč jede tak rychle, a on nám odpověděl, že jezdí rallye, a že tohle auto potřebuje někde vybourat, aby dostal nové. Skončili jsme na hradu Rožmberk, kde nás přijala kastelánka a nabídla, zda nechceme provázet výpravy, což bylo neuvěřitelné. Nakonec jsme tam zůstali rok. Mně se na Rožmberku tak zalíbilo, že do skript, která jsem měl s sebou, jsem se vůbec nepodíval a index jsem v balíčku poslal zpět do školy. Ale dodnes toho vůbec nelituji.

Je zajímavé, jak jsou některé informace zkreslené a vydávané za oficiální. Nedávno jsem si o sobě na internetu přečetl, že jsem absolventem Mezinárodního oddělení právnické fakulty, což je absolutní nesmysl, protože nic takového neexistuje.

Již řadu let bydlíte v Mníšku pod Brdy, kde prý máte svůj vlastní pivovar a divadlo.

Když jsme se přestěhovali do Mníšku, tak jsme chodili kolem budovy, která byla velmi inspirativní. Bylo evidentní, že kdysi bývala velmi krásná, ale zbyla z ní téměř ruina. Pouze střecha byla slušná, ale jinak ruina, kočky, myši, občas nějaký bezdomovec. Informovali jsme se, nechali si ji otevřít a uvnitř byly nádherné klenby. Šlo o bývalý pivovar, o budovu, což jsme se dozvěděli ex post, o níž je první zmínka v roce 1478. Došli jsme na úřad, kde nám řekli, že objekt chtějí strhnout a že to bude stát milion. My jim naopak milion nabídli, že budovu koupíme a opravíme. Pak jsem se dočetl, že mi ji dali za korunu... Rekonstrukce nás stála spoustu peněz a v roce 2001 jsme ji otevřeli. Hostinec u Káji Maříka, kde je i divadélko, kavárna, sál pro 80 lidí, kanceláře, pokoje. Ve svahu jsme ještě přistavěli takový amfiteátr.

Zpočátku jsme divadlo provozovali s manželkou, jenomže bez dotací se to dělat nedá. Byť bylo představení pro 2–3 herce, stejně stálo kolem 25 tisíc. Vybírat jsme mohli tak 200 Kč, což je celkem 16 tisíc, a zbytek jsme museli doplácet z různých sponzorských darů, což nejde donekonečna. Přešli jsme na představení pro děti, která byla levnější. Jednoho dne se manželky ptám, jak to dopadlo. „Dnes výborně, doplácela jsem jenom 500 korun.“ Tak jsem jí řekl, že s tím končíme.

Prostory jsme pronajali a začali nám tam dělat diskotéky, což také nebyl dobrý tah. Jednak to devastovalo objekt a jednak v širokém dalekém okolí byl neskutečný nepořádek a lidé si oprávněně stěžovali. Znovu jsme si to vzali pod sebe a budeme dělat zase divadélko, nebo spíše besedy se zajímavými lidmi. Chceme také rozjet zajímavý projekt s nadací SenSen (senzační senioři). Budeme jezdit po domovech důchodců a vyhledávat talenty, s nimiž budeme pracovat, učit je, zkoušet etudy. Nejlepší z nich pak obsadíme do rolí a oni budou hrát. Senioři pro seniory.

Čekám, kdy se pochlubíte, že v pivovaru vaříte pivo?

Pivo ne. Pivovar tam byl velmi krátce, ale zjistili jsme, že voda není kvalitní, takže celá technologie se přestěhovala na Zbraslav. Ale že v objektu skutečně býval pivovar, o tom je zmínka i v románu o Kájovi Maříkovi, který se odehrává v Mníšku. My dokonce bydlíme v ulici Káji Maříka. Tu jsme si vymysleli. V jedné lokalitě v Mníšku se naráz postavily tři domy, a tak vznikla nová ulice. Došel jsem na magistrát a zastupitelstvo a řekl, že potřebujeme nějaký název, a co kdyby to byla ulice Káji Maříka, což je vlastně nejslavnější zdejší rodák/nerodák, byť fiktivní. A prošlo to.

Také jste se spolupodílel na rekonstrukci?

Kdepak, to by mě hnali. Na to jsou firmy.

Někdo se tak seberealizuje.

Sice je pravda, že kdysi na gymnáziu jsem měl stavební praxi. A vlastně jsme se učili na výuční list, vždyť my jsme byli vyučení zedníci a já dokonce stavěl roh na výuční list, jenomže když jsem půl roku po maturitě nenastoupil jako zedník, tak mi výuční list propadl.

Pivo se v Mníšku sice nevaří, zato letos se tam konal tuším již 10. ročník festivalu vína.

Kdysi jsme v Mníšku založili Klub přátel dobrého vína a začali jsme sami pro sebe dělat degustace. Každý přinesl nějaký vzorek, porovnávali jsme a časem jsme za vínem začali jezdit i do zahraničí. Pak někdo řekl, že si uděláme festival vína doma v Mníšku. Já jsem se konečně stal prezidentem (smích) a manželka ředitelkou. Letos jsme měli 36 vystavovatelů z republiky i ze zahraničí. Máme i skvělé hosty, děláme soutěž o nejkrásnější etiketu vína, kterou nám porotují Kristián Kodet, Iva Hüttnerová, děláme výtvarné soutěže pro děti. Máme i vynikající muziku. K vínu hraje na Moravě cimbálovka. Řekli jsme si, že u nás uděláme změnu, a tak již několik let nám na festivalu vína hraje swing nebo dixieland. Nádhera, jako za první republiky.

Oholil jste si někdy váš knír? Třeba po nějaké sázce, jako například hokejový trenér Slavomír Lener po olympiádě v Naganu?

Jednou jsem se vsadil s Oldou Dudkem o svůj knír, ale vyhrál jsem a on se musel oholit. Tehdy šlo o takovou televizní sázku a měl jsem namále.

Ale jednou... (odmlčí se) jednou s kamarády na silvestra. Byli jsme čtyři, všichni čtyři jsme nosili vousy a všichni čtyři jsme se oholili. Už bych to nikdy neudělal. Zpočátku, když nás viděli, tak se nám všichni smáli. Vypadali jsme strašně. Ani já už bych se nechtěl ani vidět. Jenomže nejhorší mě teprve čekalo. Moje mladší dcera se u stolu při snídani na mě podívala a mamince povídá: „Tady tomu,“ ukázala na mě prstem, „tady tomu zatím tatínek říkat nebudu, dokud mu nenarostou vousy.“ No hrůza.

Mezi vaše záliby patří sport, zejména pak tenis.

A nyní golf.

Proč golf?

Nikdy bych nevěřil, že mě golf tak chytí. Dokonce svého času jsem se kamarádům vysmíval, že už se nemohou hýbat, tak hrají golf, ale to jsem se šeredně mýlil. Ke golfu mě dostala manželka. Říkala, že se mnou bude dělat takový sport, v němž mi bude stačit. Jednou v televizi viděla golf a začali jsme chodit trénovat. Hra nás dokonale vtáhla, a navíc můžeme opravdu hrát spolu, protože jak se říká, golf se nehraje proti soupeřům, ale proti hřišti. Golf je nádherný sport a když dobře trefíte míček, on se odlepí od země a letí tam kam má...

Máte s sebou hole?

Mám, ale bylo hrozné vedro, takže celé tři neděle jsem si téměř nepinkl.

Aktivit máte požehnaně. Stíháte i roli dědečka?

Jé, vnoučata, ta vám musím ukázat, podívejte, na telefonu. Zrovna v sobotu za mnou byla dcera s vnoučkem Honzíkem, ona má kousek odud chalupu, a já jezdil po Třeboni s kočárkem. Tak to je další dimenze života, která mě baví.

Text: Roman Růžička