Hledat

Pavel a Oldřich Svojanovští

Pavel a Oldřich Svojanovští

Na Světě nás chtěli diskvalifikovat za kapra

Plná verze

Dlouhá léta ke stálým klientům Bertiných lázní patří čeští olympionici. Již po několikáté zde část letošního podzimu strávili také bratři Svojanovští. Pavel a Oldřich. Veslaři, účastníci tří olympijských her, majitelé dvou olympijských medailí, titulu mistrů Evropy a medailisté z mistrovství světa. Mladší Oldřich je předsedou Českého klubu olympioniků.

Bratrských dvojicí, které celosvětově ovládnou některý z druhů sportu, příliš není. V našich zeměpisných šířkách mezi takové výjimky rozhodně patří například Jan a Jindřich Pospíšilové, kteří dvě desetiletí vládli světové kolové, hokejoví mistři světa a Evropy, olympijští medailisté Jaroslav a Jiří Holíkové a také naši dnešní hosté Pavel a Oldřich Svojanovští.

Je výhodou, když bratři dělají spolu jeden sport?

Oldřich:

Asi ano. Vyrůstali jsme spolu, dělali a prožívali různé věci. Nicméně brácha je o tři roky starší, takže při veslování jsme se potkali až ve věku, kdy měl za sebou Duklu Terezín a já jezdil za Duklu Praha. V jedné lodi jsme se však potkali až před mexickou olympiádou v roce 1968, kam jsme vlastně byli svedeni nominačně. Pavel byl v Dukle Terezín, pak ve Slavoji Vyšehrad, nynějším Blesku, já byl v Dukle Praha. Abychom měli všichni stejné a dobré podmínky v přípravě na olympiádu, trenér vyjednal, že i nevojáci byli převeleni do Dukly jako civilní zaměstnanci armády, aby naše posádka (osma s kormidelníkem) mohla fungovat na profesionální bázi. Trénovali jsme dvou- i třífázově, tréninky byly postaveny tak, abychom uspěli na mezinárodních vodách.

Takže poprvé na jedné lodi jsme se potkali až někdy v roce 1968. Dříve, v nižších kategoriích, jsme neměli šanci, protože jsme se věkově míjeli. To, že jsme bráchové, přispělo k tomu, že jsme spolu na jedné lodi vydrželi 9–10 let, a také, že když brácha skončil, já skončil také. Jsme jedna krev. Říkal jsem si, že nemá cenu zkoušet štěstí někde jinde, i zenit byl už v podstatě za námi a byl jsem unaven také psychicky.

Skutečně jste měli zenit za sebou?

Pavel:

Mě vyhodili v 25 letech z Dukly, protože jsem prý byl starý a neperspektivní, a brácha šel se mnou. Tehdy z Dukly odešla ještě Marečkova čtyřka, takže šest lidí přešlo do Blesku Vyšehrad a těch šest lidí pak poráželo Duklu tři roky za sebou. Jak na čtyřce, tak na osmě. Až poté si náčelník Dukly uvědomil, že udělal blbost.

Oldřich:

Bráchu chtěli vyhodit a mě nechtěli pustit. Já řekl: Když jde brácha, jdu taky. Tehdejší náš trenér Kozák říkal, že nás bude trénovat buď on, nebo nikdo. Vzdal jsem se vlastně i důstojnické renty, protože mi chyběly tři roky, ale v Blesku jsme dostali skoro stejné podmínky jako v Dukle, navíc si nás tam vzal pod křídla trenér Standa Lusk, mimochodem Třeboňák a olympijský vítěz. Zaplať pánbůh.

Největších úspěchů a nejvíce jste se proslavili jako dvojka s kormidelníkem. Jde o disciplínu, o níž se říká, že je nejtěžší. Proč?

Pavel:

Na lodi jsou dva chlapi a tahají s sebou 50kilové závaží – kormidelníka, a to je hrozná morda. Jenomže dvojku i čtyřku s kormidelníkem už vyřadili z olympijského programu kvůli váhovým limitům.

Jak jste se dostali do dvojky „s“? To bylo vaše přání?

Pavel:

V roce 1969 jsme odjeli na soustředění do Alžíru a tam nám řekli, že do osmy už nesedneme, že s námi mají jiné plány. Dost nás to vzalo. Přišlo mistrovství Evropy v Klagenfurtu, osma tam nejela a my jsme ve dvojce vyhráli titul, což byla taková naše satisfakce. 

Evropský titul jste prý přímo na místě, v Klagenfurtu, oslavili sudem piva?

Oldřich:

No jo, ale tam byli úplně jiní adepti na medaili. Tehdy s námi byl také předseda svazu Jindra Gottwald, což byl i šéf skladu jednoho pivovaru, tak s sebou vzal hekťák, ještě dřevěný sud. Vyvalili jsme ho v penzionu, kde jsme spali, a když jsme vyhráli, tak jsme sud narazili a se všemi lidmi, co tam byli, jej prostě vypili. Měli jsme tam i rodiče a ti si vše užívali. Maminka plakala, tatínek byl hrdý.

Jak je možné, že jste skočili do jiné lodi a hned získali evropský titul?

Oldřich:

My jsme totiž do dvojek přinesli úplně jiný systém, my je převrátili naruby. Z osmy jsme byli zvyklí na vyšší, rychlejší tempo. Dvojky se jezdili 30–32 temp za minutu, ale my dávali 36–38–40. Tempo jsme měli prostě zažité a hlavně – měli jsme na to fyzicky. Hned od startu jsme ujeli a pak už jen udržovali náskok. Každého jsme poráželi. První rok na nás koukali jak na zjevení. Vnesli jsme vyšší tempo, i když jsme byli medvědi s přezdívkou Sloni. Rok 1969 byl asi pro nás nejúspěšnější, alespoň co se týká pocitů. Jenomže časem si soupeři začali zvykat a vyrovnávat se nám.

Pavel:

Když si soupeři začali zvykat, tak jsme ještě přidali, a tím jsme je úplně odbourali.

Máte za sebou tři olympiády. V Mexiku, Mnichově a v Montrealu. V Mexiku jste dojeli pátí, z Mnichova máte stříbro a z Montrealu bronz. Jak jste se připravovali na svoji první olympiádu v Mexiku? Nadmořská výška 2300 metrů, vlhkost vzduchu 90 procent, teplota kolísala kolem čtyřicítky. Navíc se psal se rok 1968, kdy necelé dva měsíce před zahájením olympijských her vtrhla do Československa vojska Varšavské smlouvy.

Pavel:

Jedno soustředění jsme měli s Němci, což byla náhoda, v Rakousku u Innsbrucku. Kvůli adaptaci na nadmořskou výšku. Jezero bylo 2020 metrů nad mořem, Němci byli ubytováni v hotelu, my ve srubech. Byli jsme tam jak na vídrholci. Na jídlo jsme chodili k nim do hotelu. Občas byla mlha, že nebylo vidět téměř na krok, ale německé posádky byly vybaveny vysílačkami. My ne, a tak jsme na vodě poslouchali, kde jsou. A také na konci jezera byl vodopád, který poslouchal kormidelník. Když hučel nejvíc, zavelel: Otočit! Museli jsme se s Němci domlouvat, abychom se nesrazili. Voda měla dva stupně a kdybychom se otočili, zůstaneme tam všichni. Bylo sice léto, ale na severních stěnách se normálně lyžovalo. I my jsme si půjčili lyže a v trenýrkách lyžovali.

Oldřich:

Pak jsme byli na závěrečném soustředění v Piešťanech a naše vedení odjelo do Prahy, jestli vůbec na olympiádu pojedeme nebo ne. Nad hlavami nám létaly ruské vrtulníky s kulomety. Lítaly tak nízko, že rozhýbaly hladinu a do lodě se nahrnula voda. Aby se loď nerozlomila, vyskákali jsme a přitáhli ke břehu. Do Mexika jsme odjeli.

Slyšel jsem, že v Piešťanech to nebyl jediný případ, kdy se vám dostala voda do lodě…

Pavel:

Také tady, v Třeboni. Na Světě. Dříve se vlastně ani jinde příliš nejezdilo. Často jsme zde měli soustředění, jezdívalo se tu hodně závodů, mistrovství republiky. Jednou, byla taková potemnělá obloha, bylo vidět, že se žene bouřka. Říkali jsme startérovi, ať už závod pustí. Pustil a na kilometru nás bouřka dohnala. Voda lítala všude, v lodi jsme měli asi 10 čísel vody a skočil nám tam i kapřík. Jak ve vlnách Světa přeskakoval, tak nám skočil do lodi. Začali jsme se smát, jenomže v tu chvíli jsme předjížděli nějaké soupeře a oni nás chtěli diskvalifikovat za nesportovní chování, za zesměšňování. Museli jsme zavolat rozhodčího a ukázat toho kapra v lodi.

V Třeboni jste bývali a dodnes býváte velmi často. Jaké na ni máte vzpomínky?

Oldřich:

Tehdy byly jiné podmínky, skoro partyzánské, ale bylo to fajn. Bývávali jsme ubytováni v Doubí, a kdo přišel pozdě do sprchy, nezbyla na něj teplá voda, jen studená. Bylo tam sportovní hřiště se škvárovým oválem a jednou tam přijel Vašek Chalupa, otec „mladého“ Václava, se svou starou aerovkou. Jezdil po škvárovém oválu a pak se strašně všem omlouval. Když se mu porouchal motor, vymontoval jej a opravoval na verandě u srubu.

Do Třeboně jsme jezdili několikrát do roka na soustředění. Jednou, na Ostende, jsme měli lodě ohraničené páskami, a přišel za námi herec Jan Faltýnek a požádal nás, jestli si k nám může dát svoji pramičku, protože na place jej stále někdo, jak se říká, „otravuje“. 

Pavel: 

Třeboň známe dlouho asi 50 let. Já tady byl prvně v roce 1964, ve staré Bertě a pamatuji si, že jsme regenerovali ještě ve dřevěných škopkách.

Oldřich:

Hlavně v Třeboni vždycky byli výborní veslaři. Olympijští vítězové Jan Jindra, Stanislav Lusk, Karel Mejta, Jiří Havlis, Miroslav Koranda a další olympionici jako Zdeněk Zíka, Václav Vochoska a další.

Třeboň byla pro veslaře optimální. Divím se našim reprezentantům, že jedou na soustředění do Račic na kanál. Jednak do příšerného ovzduší a jednak tam neotočí loď. To si nedovedu představit, 40 kilometrů na kanále je, jako kdyby dálkový plavec plaval v bazénu v Bertě. 

Pavel:

Bydlívali jsme v Doubí, to tu ještě nestály hotely. Jednou zde bylo snad milion komárů, a tehdy se zrovna stavěl hotel Svět. Z Doubí nás vyhnali na tři dny do toho rozestavěného hotelu, aby mohli komáry zlikvidovat. My tak vlastně byli první nájemníci Světa.

Oldřich:

A také jsme tam měli mejdan, když jsme po našem odchodu z Dukly sebrali Dukle tři tituly. Předseda klubu říkal: Kluci, jedeme to oslavit do hotelu Svět na břehu Světa v Třeboni. Dejte si k jídlu a pití co chcete, třeba až do rána… Teprve pak se Dukle začaly otevírat oči, po ztrátě tří titulů. Že asi udělali chybu, když nás pustili, vyhodili. Dukla skřípala zuby.

Pavel:

Oni mohli mít tituly, my zase o 5000 vyšší platy…

Už je to pryč. Je dobré, že dnes Dukla funguje a zve své medailisty na různá setkání.

Jedním z nejznámějších veslařských závodů v Čechách jsou Pražské primátorky. V roce 2016 se pojede již 103. ročník. Posledních 36 vyhrála pražská Dukla. Jaký to je závod, kolikrát jste jej absolvovali a proč v něm má pražská Dukla takovou nadvládu?

Oldřich:

Primátorky jsou velmi specifické. Dukla má nejlepší podmínky, nejlepší veslaře. Nasazovali na ni i Angličany, ale marně. Kdo trať nezná…

Unikátem je drobná zatáčka kolem Vyšehradské skály. V místě, kde se trať láme, je třeba udělat dvě tempa navíc, vytočit loď. Kdo to nezná, ztratí minimálně dvě, tři vteřiny. Jde o mimořádný závod, který nikde jinde není. Já jel Primátorky asi osmkrát a vyhrál jsem jen dvakrát.

Pavel:

Jednou, to už jsem byl v Blesku a brácha ještě na vojně, nás na Primátorkách porazila Tatra Smíchov. Tehdy byl v cíli tatrovácký šéf a tvrdil, že – měli jsme na špičkách lodí takové balonky – že Tatrovka nás o ten balonek předjela. Přitom nám se zdálo, že jsme o půl chlapa před nimi.

Oldřich:

Kdo dneska chce vyhrát Primátorky a není v Dukle, nemá šanci. Problém je, že kdo umí jen trošku veslovat, tak jej stáhnou do Dukly, čímž se ovšem ztrácí konkurence. A když nebude konkurence doma, tak ve světě neuspějeme.

Za svou kariéru jsme v životě nejeli malé finále. Nedovedu si představit, co to je. Já bych se propadl hanbou. A dnes udělá čtyřka v malém finále čtvrté místo, ano, vyjela si nominaci na olympiádu, ale dělají z toho slávu. Pro mě to je ostuda. Někde je chyba. Myslím, že chyba není v lidech, kteří sportují, ale v systému. Nějaké změny už nastaly, uvidíme, zda budou dostačující. Posledních dvacet let umíme jenom skif, a to je problém. Možná máme závodníky, ale nikoho, kdo je umí poskládat a vést.

Pavel:

V Mexiku na olympiádě nás bylo 36 lodí. Po startu jsme vystrčili špičku a dojeli do cíle, celé dva kilometry. Na startu jsme udělali kolotoč, a co jsme urvali, to si dovezli do cíle. Postupovali jsme jako první až do finále.

Oldřich:

Finále olympiády je něco jiného. Skončili jsme pátí, ale byl to největší úspěch veslování. Obrovskou roli hraje psychika. Byli jsme na třech olympiádách, takže můžeme posuzovat. Když tam pustili profíky, tak to byl hukot. Všichni chtějí vyhrát. Každý, kdo jede na olympiádu, chce vyhrát nebo alespoň urvat medaili. Proto tam také jede.

Dnes jsou profíci všude, jenom my nemáme podmínky k profesionálnímu sportu. Česká republika je druhou nejhorší zemí v Evropské unii ve financování sportu. Jestliže chcete uspět na mezinárodním poli, musíte mít k dispozici i nejlepší nářadí, náčiní, materiály na sportování, dělat osvětu, aby děti zase začaly sportovat. Podchytit talenty a posouvat je dál, vytvářet podmínky, individuální studium. To jsou všechno věci, které jsou jinde vychytané.

Olympijský výbor dělá různé programy, olympiády pro děti, ale také programy pro bývalé olympioniky, aby se po skončení sportovní kariéry mohli zařadit do běžného života. Můžete být vystudovaný doktor nebo inženýr, ale po deseti, patnácti letech ve sportu vám ujede vlak. Už nejste odborník a máte problém s tím, co vlastně dělat.

Rodiče chtějí, aby jejich děti hrály fotbal, hokej, tenis a byli z nich Nedvědové, Jágrové, Woodsové a aby vydělávaly peníze. Jenomže takových je jedno promile. Za zlatou olympijskou medaili dnes u nás dostanete 1,5 milionu korun. Já tvrdím, že je to málo. Za 1,5 milionu si v Praze nekoupíte ani garsonku. A to nemluvím o tom, že olympiádě musíte podřídit absolutně všechno. Nejdříve být mistr republiky, tedy nejlepší u nás, pak uspět na Evropě, ve světě, čtyři roky dřít držet vrcholnou formu, kvalifikovat se na olympiádu a uspět i tam.

Podívejme se na propagaci naší země. Kolik olympioniků proslavilo naši zem, kolik olympioniků zvedalo hrdost našeho národa, politici se s nimi fotili, a my nejsme schopni pro ně ze státního rozpočtu vyčlenit pár milionů. Nepřizpůsobiví dostávají na bydlení devět tisíc a my nejsme schopni těmto olympionikům pomoct. Průměrný důchod našich olympioniků-seniorů je kolem 12,5 tisíce, což je ponižující, neadekvátní tomu, co pro tuto zemi udělali. Jsme jediní, kdo nemá tzv. rentu. Tady létají miliardy a přitom nemáme na to, abychom přiznali pár zrníček písku v té poušti.

Je všeobecně známo, že 80 procent popularity naší země dělá sport a 45 miliard získává státní rozpočet z toho, že lidé sportují. Na druhou stranu na sport vydáváme 2,5 miliardy.

Pavel:

Jenom za sportovní vybavení se loni v Čechách utratilo 12 miliard.

Oldřich:

Přitom víme, že peníze v šuplíku jsou, jenom není politická vůle. Je to smutné.

Řekněte, na kterém jiném plném fóru hrají českou hymnu, na k nebi stoupající státní vlajku se dívá skoro celý svět a komentátoři stovek televizních stanic naší planety s nadšením a úctou vyslovují Czech Republic?

Jak jste se vlastně dostali do lodě? Pokud vím, tak začátky vašich sportovních kariér jsou spjaty s běžkami.

Pavel:

Otec lyžoval, tak chtěl, abychom také lyžovali, ale dělali jsme hodně sportů. Voda byla letní tréninkový tábor na běžky. Já dělal ještě házenou, cyklistiku, dokonce jsem jel i Závod míru mládeže. Na lyže jsme z Otrokovic jezdili do Beskyd. Když už jsem byl na vojně a vrátil se na tři měsíce domů, někdy v roce 1964, vozil jsem bráchu tátovým autem po závodech a on porážel Karla Štefla, což byl pozdější reprezentant, olympionik a trenér. Brácha si mohl vybrat mezi Libercem, tedy lyžemi, a Prahou, čili vodou. Nakonec šel do pražské Dukly. Tenkrát jsem už měl k 90 kilům, takže na běžky jsem byl těžký. Je pravdou, že na horách jsme zažili mnoho legrace a neskutečných příběhů. 

Oldřich:

Odmalička se specializovat na jeden sport je podle mě blbost. Dělal jsem cyklistiku, atletiku, házenou, lyžování, veslování a hrál hokej. Hokej jsem chtěl hrát, ten mě bavil asi nejvíc. Jenomže táta chtěl, abych v zimě lyžoval, protože sám lyžoval a závodil za SK Baťa a hokej mi zakázal. Jednou za ním dokonce přišli z vedení oddílu, aby mě nechal hrát, že jsem dobrý. On jim řekl, že mu do toho kecat nebudou. Vzal hokejku na špalek a sekerkou rozštípal. Tak skončila moje hokejová kariéra. Když jsem se rozhodoval mezi horami a vodou, vyhrála voda, protože v Otrokovicích žádný sníh nebyl.

Do Bertiných lázní jezdíte dlouho a pravidelně, takže můžete hodnotit.

Oldřich:

Třeboň je naše srdeční záležitost už 50 let. Původně jsme si mysleli, jací nejsme frajeři, ale každý pobyt nám velmi pomůže. Tyhle lázně nás zachraňují. Pomáhají, že se můžeme hýbat. Brácha je tu asi po patnácté, já po deváté. Bertu máme hodně zažitou, jezdíme sem rádi, znají nás tu, vycházejí nám vstříc. Občas nám na pobyt připlácí olympijský výbor přes nadaci, jindy zase pojišťovna. Potkáváme se zde s ostatními sportovci, kteří sem velmi často jezdí, a nejvíce snad se střelci a s cyklisty. Ale hlavně – já z toho, pobytu z procedur, dál žiju. Tři, čtyři měsíce úplně v pohodě. Člověk se zde uvolní i psychicky. Jsou tu prima lidi, hodně aktivit v lázních i ve městě. Navíc při letošní rekonstrukci zřejmě instalovali nějaký nový systém na slatinu. Máme pocit, že je lépe drcena, že slatinné koupele jsou jemnější, hustší, účinnější. Když sem přijedeme, naše těla jsou zhuntovaná a tady jim pobyt pomáhá, prospívá.

Pavel:

Dřív jsem sem jezdil ještě s Frantou Tikalem (bývalý hokejista, trenér). Pak už jej doktoři nechtěli pouštět. Jak už jsem říkal, pamatuji si tu ještě dřevěné vany.

Když budu mluvit za sebe, tak mně pobyt v lázních ohromně pomáhá především na koleno. Už mi vyhrožují, že mi dají železné. Ale vždycky, když odtut odjedu, tak se mi koleno na delší dobu srovná. Říkali, že mi koleno přivezou z Ameriky. Já řekl, že mi to je jedno odkud, ale dokud budu chodit, tak nic umělého do sebe nechci. A po pobytu v Bertě vždycky chodím. Dokonce zde jezdíme i na kole. Jsou tu nádherné stezky. Úžasné, paráda.

text: Roman Růžička