Každý, kdo se i jen málo zajímá o lední hokej, zná jméno Luděk Bukač. Bývalý hokejista, ale především trenér světové úrovně, který dovedl náš národní tým ke dvěma titulům mistra světa. Poprvé v Praze v roce 1985, podruhé ve Vídni v roce 1996. PhDr. Luděk Bukač je uznávaným hokejovým expertem, trenérem, koučem a stratégem doma i v zahraničí.

S Luďkem Bukačem jsem se poprvé osobně setkal na golfovém turnaji Svatomartinská husa, který se konal loni na podzim na veřejném golfovém cvičišti Lázní Aurora. Již tehdy jsem požádal vedoucího provozního a technického úseku lázní Františka Hese, aby mi časem zprostředkoval setkání s touto trenérskou legendou. Mé přání bylo vyslyšeno letos začátkem září. Až doposud byly všechny rozhovory, otištěné v Lázeňské Pohodě, vedeny s osobnostmi, které byly v Bertiných lázních nebo v Lázních Aurora na léčebném či relaxačním pobytu. U Luďka Bukače tomu bylo jinak.


Co vás do lázní přivedlo?

Přeci rozhovor pro Pohodu. Jako pacient jsem v lázních nebyl, prozatím vše zvládám cvičením, ale neříkám, že je jednou nebudu potřebovat. I když do Aurory občas chodím ambulantně za fyzioterapeutem Honzou Makovičkou, aby mi napravil krk. Je ohromně šikovný a fyzioterapie pomáhá mnoha lidem.

Často slýchám, že kdekdo má dokonce svého fyzioterapeuta. Nejde tak trochu o módní záležitost?

V současné době mají lidé problémy s pohybovým aparátem obecně a fyzioterapie dokáže hodně pomoci. Dokonce i na Fakultě tělesné výchovy vznikla katedra fyzioterapie. Dříve na fakultě působila Ludmila Mojžíšová, kterou každý chtěl a která dávala dohromady také hokejisty. Dnes je mediálně známý Pavel Kolář, který je mezi vrcholovými sportovci rovněž hodně žádaný. Takže nejde o módní záležitost, ale o vývoj. Fyzioterapie a rehabilitace je vlastně něco jako výživa a kontrolovaná výživa, a to je dnes nejen u sportovců zcela běžnou záležitostí. Vše jsou drobné podněty k tomu, aby člověk lépe, bez problémů fungoval.

Když mluvíte o kontrolované stravě, není někdy na škodu?

Myslím, že ne. Když vezmu mladé hráče ledního hokeje, kteří jsou ve vývinu, nejedná se u nich o redukovanou, ale o kvalitní stravu. Aby v ní byla energie, kterou svaly potřebují jak pro pohyb, tak pro růst. Jen tak namátkou – možná to je vývojem, ale zdaleka nemáme tolik velkých vysokých kluků pro hokej, jako mají třeba Švédové nebo Kanada. A výživa v tom hraje určitou roli.

V posledních letech se často objevují články a diskuze o tom, že již nemáme mladé Jágry, Straky, Procházky a Patery, že v mládežnických kategoriích propadáme na mezinárodním poli. Jak vidíte náš současný mladý hokej?

Talenty máme stejně jako dřív, ale změnilo se prostředí. To dnes není optimální. Za svoji hráčskou kariéru, od 9 do 32 let, jsem měl 15 trenérů. Aniž bych se chtěl dotknout jejich vědomostí či schopností, tak oni vlastně neznali vůbec nic, jenom nám dali příležitost. Zdá se, že to bylo málo, ale bylo to strašně moc. Pak přišel rok 1948, nová tělovýchova, začala se vnášet metodika a koučové se začali vzdělávat. Když jsem začínal jako trenér a srovnám sám sebe se současným stavem, tak jsem prakticky také nic neznal. Nauka o tělu a hlavě, jak člověk funguje, ta se otevřela až v posledních deseti letech. Samozřejmě jsme věděli, jak tělo funguje, jak trénovat pohyb, ale dnes jdou procesy až na molekulární úroveň. Navíc se neurovědci dívají lidem do hlavy, sledují, jak se chovají, jak jednají, jak reagují na různé podněty. Problém je, že zůstáváme u metodiky, soustřeďujeme se více na tělo a ne na intelekt, na myšlení, na něco, co dělá hru hrou. Ta hra je něco navíc. Nejde jen o běhání, skákání a házení, ale také o soupeření s protivníkem, který má své záměry. Nejde pouze o střet dovedností, ale také o střety myšlení. Vrátím se zpět – ti trenéři, kteří nám nic nedali z metodiky, tak rozvoji myšlení těch klukům dali ohromnou svobodu a ohromnou autonomii. Ti se učili a stali se z nich chytří, tvořiví hráči, získali pravou podstatu a náturu hráče. A tu měl dříve každý venkovský kluk, protože celý půlden hrál v partě fotbal, nohejbal, tenis, cokoli. Rozvíjel sportovní myšlení. Dneska jsme samou metodikou dětem umlčeli mozky. Ony perfektně dělají, co chcete, skáčou, běhají, dělají kotrmelce, cvičí, ale ve srovnání s hochy z minulosti nejsou schopné samy rozhodovat, tvořit, reagovat. Současný systém vede, jak já říkám, k herní debilizaci. A to je ten problém, to se musí změnit. Přitom podobné názory se ozývají i z Ameriky a Kanady. Kouči si stěžují, že hráči schematizovaným nácvikem například založení útoku, a to ve všech sportech – basketbalu, americkém fotbalu, atd. – postrádají tvořivost. Hráči sice perfektně nacvičí herní variantu, ale jakmile ji soupeř přečte a připraví se na ni, tak musí reagovat na soupeře a situaci herně vyřešit jinak, než je naučen. Jenomže v tu chvíli vzniká problém, protože najednou neví, co má udělat. V tomto okamžiku se pozná správný hráč, který umí číst hru, umí improvizovat, umí situaci vyřešit individuálně, což platí ve všech kolektivních sportech. Myslím si, že bezesporu talenty máme, ale je potřeba některé přístupy změnit.

Chápu dobře, že podle vás je dnes největší zbraní myšlení?

Věda zasahuje do všeho. Vědci se dokonce dívají i lidem do hlavy a zjistili, jaké změny při různých podnětech probíhají, což označili jako mentalizaci. Například při pokeru si soupeři navzájem snaží „vlézt do hlavy“, zjistit, jak dotyčný reaguje na které karty, jak moc je ochoten riskovat, kterou kartu bude hrát. To platí i v hokeji, ale je třeba k tomu hráče vést, dát jim prostor a volnost se rozhodovat. Pak získá důvěru sám v sebe, což uměli kluci, co neměli kouče, a staly se z nich hvězdy. Tak to je potřeba změnit, ale není to tak jednoduché. Po dlouhém údobí metodizace tréninku byl mozek utlačovaný a nejhorší je, že koučové, kteří prošli vzděláváním, stále slepě věří, že skákání a posilování a kondice je hlavní podstata, což není pravda. Dnes, když někomu budete chtít vytvarovat tělo, je to otázka několika měsíců. S tělem si trenéři umějí poradit, ale s lidskou hlavou si tak snadno poradit neumějí a někdy ani nechtějí.

Hlava je strašně důležitá a mozek je třeba trénovat stejně jako tělo. Vezměte si oštěpaře Víta Veselého. Na olympiádu byl dokonale připravený, dokonalá forma, v ruce měl naházeno 87 metrů, vévodil tabulkám, jasný favorit na zlato. A náhle, nějaká maličkost mu v hlavě cosi přehodí a on hodí o čtyři metry míň. Takže jde i o to, aby se podobné výpadky nestávaly nebo zminimalizovaly.

Společně se synem provozujete hokejovou školu. Spolupracujete se Svazem? Mám dojem, že jste s těmito myšlenkami trošku narazil.

Nenarazil, navíc syn dělá na Svazu. Spíše jde o odbornou záležitost a o to, že lidi mají své zkušenosti, kterých se nechtějí vzdát, nechtějí změnit, co se naučili, a přijmout jiné nápady, a to i bez ohledu na to, že v mládežnických kategoriích nemáme dlouho žádné úspěchy, a navíc z toho viní samotné hráče. Jenomže hráči potřebují změnu, která musí přijít od trenéra. Vše je otázkou zájmu, říká se tomu „self interest“. Když máte zájem, naučíte se hodně. Nechci říct všechno, ale zájem je víc než motivace. Zájem je to, co vás žene dopředu. A všichni, ať to byl Jarda Jágr, Ivan Hlinka, Vlasta Bubník, pro ně nebylo nic jiného než hokej. Měli o něj strašně velký zájem. Když přijdete do prostředí, které je hodně metodizované – nácviky, kondice, testy tělesné přípravy, skákání – a nakonec ve vlastním utkání máte kondici horší než soupeř, než Finové, Švédové, Američani, Kanaďani, tak pro hráče takováto výchova není ani prožitkem. Pro mě, Hlinku, Jágra a další byl hokej prožitkem, což je také hodně důležité. Měli jsme tréninky od 6 nebo od 23 hodin, ale vůbec nám to nevadilo. Dnes? I když rodiče dávají spoustu peněz, tak jim děti brečí. Já jsem nikdy kvůli sportu u oběda nebrečel. Naopak jsem měl sebedůvěru, a sebedůvěra je důležitá, aby se hráč v utkání seberealizoval, prosadil. A to vše je dáno výchovou.

Dřív lidé chodili na Vlastu Bubníka, dnes na Jardu Jágra a všem divákům je jedno, jestli 100 metrů běhají za 11 nebo 13 vteřin, jestli v benči zvednou 80 nebo 150 kilo. Je zajímá, jak hraje na ledě, jak se pohybuje, jakou předvede akci, co vymyslí. A takových hráčů je dnes málo. I v NHL. Vezmu-li si kanadské bodování, tak skutečných hráčů je prvních dvacet, ostatní jsou dříči. A to se týká všech kolektivních sportů.

Proč se nedaří některé věci změnit?

Máme řadu expertů, kteří vědí, jak hrát hokej, fotbal, basket, házenou, ale sami nejsou schopni někoho vychovat. Veškeré úspěchy i neúspěchy jsou produktem trenérů, což si spousta těch expertů neuvědomuje. Proč v mládežnickém hokeji nejsme schopni konkurovat? Nedávno naše „20“ dostala deset gólů od Švédů. A dát deset gólů v hokeji, to není jednoduché. I když byli Němci nebo Rakušané slabí, také jsme jim nedávali desítky. Proč tomu tak je? Z jakých důvodů? V minulosti platil expertní hlas, expertní moc. Ta měla sílu některé věci, které se nedařily, okamžitě prosadit, změnit. Dnes expertní moc přebíjejí komerční zájmy, byznys, regionální zájmy, takže udělat změnu třeba v soutěži, přestupním řádu, v systému je komplikované, protože expertní hlas nikdo neposlouchá a všichni slouží byznysu, komerci a osobním zájmům, a to je velký problém.

Nejsou problémem českého mládežnického hokeje také rodiče? Mám řadu kamarádů, kteří se hokeji věnují na všech možných úrovních, ale každý si stěžuje, že rodiče-sponzoři mluví hlavně do soupisky mužstva. Vyhrožují, když kluk nebude hrát tam a tam, oni nebudou sponzorovat…

Rodiče jsou celosvětovým problémem mládežnického hokeje. Rodič sice může klukovi koupit místo v sestavě, ale už nemůže zaplatit, aby se prosadil. Na to už nemá moc. Přitom celé to je destruktivní. Jakmile přijde nový hráč do družstva, tak všichni už po prvním tréninku vědí, kdo je kdo, jestli je dobrý, jestli něco umí nebo ne. Děti to vědí hned. A když nic neumí a je v prvním útoku na pravém křídle a trenér mu nikdy nic neřekne, tak i výchovně to je destruktivní. Klientelismus, který zachvátil republiku, zachvátil i sport mládeže. Ale něco podobného je i v Americe. Dřív byl hokej sportem vesnických kluků, dnes je to sport bohatých rodin. Se mnou byl v kabině kluk, který pocházel z hraběcí rodiny, ale také jiný kluk, který byl z velmi chudé rodiny, ale super talent. Na ledě byl výborný a v naší komunitě byl uznávaný, v šatně byl autoritou a nikomu nevadilo, že bydlel ve sklepním bytě. Dnes je problém i ve značce bruslí.

Uvedu další destruktivní zásah rodičů: Jarda Jágr, mladý Ota Vejvoda, Pavel Patera, Martin Procházka, ti spolu v jedné kabině prožili celé mládí, téměř 10 let. Dnes rodiče tahají 12letého kluka z týmu do týmu, z jednoho prostředí do druhého, a on ve 13 letech leckdy bývá jako zkušený profesionál, je psychicky odolný, ale vůbec nepoznal dětskou kabinu, kamarádství, které se z kabiny přenáší i na led, protože hokej je kolektivní hra.

Dovedl jste československý a český národní tým k titulům mistrů světa a dalším medailím, velmi úspěšně jste vedl německý a rakouský národní tým. Kterého vašeho trenérského úspěchu si považujete nejvíce, na který jste vnitřně hrdý?

Jako hlavní kouč jsem byl na pěti olympiádách, na devíti MS skupiny A, čtyř MS skupiny B. Odkoučoval jsem 1200, možná 1300 zápasů, vedl tisíce tréninkových hodin. Každý trenér ví, že vyhrát jakoukoli soutěž, třeba okresní přebor, je obtížné a pro každého trenéra je to osobní úspěch. Na jakékoli úrovni. A můj největší úspěch? Neřekl bych nějaké mistrovství světa, ale cením si celé kariéry, že jsem vše zvládl bez újmy, a že mi zůstala důvěra v sebe sama až do dnešních 77 let, že jsem u hokeje zůstal. S trénováním jsem začal ve dvaatřiceti a se soutěžním koučováním jsem skončil někdy kolem roku 2002, i když u trénování jsem stále. Říkají o mně, že jsem motivovaný trenér, a to si myslím, že je důležité. Poznáte to, například když přijdete k motivovanému doktorovi. Jeho přístup, kontakt, jeho pomoc je zcela jiná než u doktora, který vás prohlídne, aby se neřeklo, a bere to jako povinnost. Jestliže někdo má zdravotní problémy, tak motivovaný doktor může skutečně udělat zázraky. A ve sportu platí něco podobného. Vnitřně jsem hrdý na svoji práci v Německu a Rakousku. Nejde o země s hokejovou tradicí jako u nás, v Kanadě, Švédsku či Finsku, a s veškerou pokorou, práci, kterou jsem udělal v Rakousku a Německu, zatím žádný trenér, který přišel po mně, nezopakoval.

Co vás přivedlo k hokeji?

Generace hráčů, kteří po válce získali první titul MS, jako byl Zábrodský, Konopásek, Roziňák, Drobný. Pro mě to jsou jména, která mají ohromnou hloubku. Po válce se na zimním stadionu na Štvanici začalo víc hrát, jezdili k nám profesionální mužstva z Anglie, kde byli samí Kanaďani. Jednoho dne v roce 1946 byl nábor, já si ráno sbalil brusle a šel na Štvanici. Byl tam Matěj Buckna (kanadský hrající trenér za LTC Praha, který v roce 1947 v roli kouče přivedl československé hokejisty na domácím světovém šampionátu na Štvanici k prvnímu titulu mistrů světa) a otec Vladimíra Zábrodského. Ti mne přijali a od té doby jsem byl v LTC a začal hrát hokej. Tehdy jsme neměli šatny, takže brzy ráno vstávat, sbalit výstroj, tramvají na stadion, pak zpátky domů všechno usušit. Jako dorostenci jsme vyhráli mistrovství republiky a je zajímavé, že z té mistrovské party jsem u hokeje zůstal sám. 

Poměrně často vás vídám v Třeboni. Jezdíte sem rybařit, za cykloturistikou nebo za známými?

V letech 1971–73 jsem působil jako kouč v českobudějovickém Motoru a při té příležitosti jsme se dostali ke koupi chalupy v Chlumu u Třeboně. Byly trošku problémy s převodem, protože mám ještě byt v Praze, ale pomohly mi Budějovice a od té doby sem jezdíme. Nyní zde trávíme asi 80 procent času.

Takže je z vás Třeboňák?

To ne, ale je tu hezky, nádherný kraj. Třeboň je krásné městečko, které ohromně žije, je tu bohatý kulturní program, zmodernizované lázně, možnost provozovat řadu aktivit, turistiku, cyklistiku, golf, jsou tady rybníky, Rakousko je blízko. Prostě je tu hezky. 

Zmínil jste golf. Věnujete se i této hře?

Když jsem působil jako svazový trenér v Rakousku, řekli mi, že u českých hranic otevírají nové golfové hřiště Haugschlag a abychom se jeli podívat, no a stal jsem se členem jejich klubu. Z chalupy to tam mám 12 kilometrů, takže nyní, když jsou otevřené hranice, projedu lesem a jsem v Rakousku na golfu, kde jsem také potkal provozního lázní Františka Hese a od té doby jsme přátelé.

Text: Roman Růžička

Navštivte náš e-shop

Nabízíme nejen relaxační a léčebné pobyty.

Vstoupit do e-shopu

Jednotlivé procedury

Nakupte si z pohodlí Vašeho domova dárkové poukázky na jednotlivé procedury.

Dárkové poukazy v hodnotě

Dárkové poukazy v hodnotě 100 Kč, 500 Kč či 1000 Kč. Výběr služeb je jen na Vás.

Platba on-line

Za zboží můžete zaplatit kartou a nechat jej poslat třeba rovnou příjemci!

Aktuální informace

Důležité novinky nebo lázeňský časopis k ranní kávě

Slatinné lázně Třeboň

Otevírání lázeňské sezony 2019

Poslední květnová sobota bude opět patřit společensko-kulturní akci třeboňských lázní. Tradiční svěcení slatiny, prohlídky obou lázeňských domů či vystoupení kapel různých hudebních žánrů. Více informací a kompletní program naleznete ZDE.
Lázně Aurora

NYNÍ AKCE 500 Kč!

Přivezte si z domova od svého lékaře potvrzení o absolvování povinné lékařské konzultace a získáte od nás 500 Kč/osoba. Platí do 15. srpna 2019. Více informací o akci naleznete ZDE.
Lázně Aurora

Úschovna kol

Provoz úschovny kol bude zahájen od 1. dubna. Více informací naleznete ZDE.