Hledat

Kateřina Emmons

Kateřina Emmons

Doma mluvíme "čekliš"

Plná verze

  • olympijská vítězka
  • mistryně světa a Evropy

Začátkem srpna přivítaly třeboňské Bertiny lázně další osobnost českého sportu, olympijskou vítězku, mistryni světa a Evropy, střelkyni Kateřinu Emmons spolu s jejím manželem, americkým olympijském vítězem Matthewem a synem Martinem Henrym. Doma, respektive v Ostravě, zůstala jejich pětiletá dcera Julie. Rozhovor pro Lázeňskou Pohodu vznikl na terase před Pizza Restaurantem Top-Spin 9. srpna, tedy přesně šest let poté, co v Pekingu Kateřina vybojovala zlatou olympijskou medaili.


Dnes je tomu přesně šest let, kdy jste získala olympijské zlato v Pekingu. Připomínáte si tento den? Slavíte jej?

Ani ne. Už je to dávno. Koukám se spíše dopředu. 

Zkuste zavzpomínat.

Nejednalo se o jeden jediný den. Byl to výsledek dlouhodobé a kvalitní přípravy. Všechno, co jsme chtěli, co jsme si naplánovali, se podařilo. Prostě všechno sedlo.

Jste pověrčivá? Sportovci bývají, zejména když se daří, tak dodržují určité rituály, aby se úspěch opakoval.

Něco duplikovat je strašně těžké, takže se snažím nebýt pověrčivá, protože ono to člověka spíše svazuje. Přijde mi, že pověrčivost člověka spíše vykolejí, zejména když není možné něco dodržet, což se stává velmi často. Spíše se snažím trénovat tak, že když mě vzbudíte třeba o půlnoci, tak abych byla schopna střílet stejně jako v poledne.

Už jste střílela o půlnoci?

O půlnoci zatím ne, ale noční tréninky už jsme měli. Od devíti, deseti hodin večer. Sice to bylo výjimečně, ale musely být.

Jak na vás působila večerní střelba?

Nevadila mi. Když něco chcete a jdete si za tím, tak je jedno, kdy trénujete.

Se svým manželem Matthewem jste se prý seznámila na OH v Aténách, kdy suverénně vedl, chyběla mu poslední rána ke zlatu, ale místo do svého terče zamířil do soupeřova a skončil osmý. To už po vás koukal?

Ne, nebylo to kvůli této chybě. Po závodě jsme se dali jen tak do řeči, a blíž jsme se seznámili až na podzim, při jiném závodě. Z Atén si však stejně přivezl zlato ze střelby z malorážky vleže na 50 metrů.

Stalo se vám něco podobného?

Dvakrát, Matthewovi také dvakrát. Myslím, že to se stane každému, ono není takový problém trefit soupeřův terč.

Střelba je hodně o psychice, o hlavě. Jak takováto chyba zapůsobí na střelce?

Blbě. Musíte to hodně rychle hodit za hlavu. Horší je, že si z vás lidi pak dělají legraci, byť v dobrém, ale vy to máte pořád v hlavě a tak trochu se tím zneváží vše, co jste do té doby udělal, dokázal. Matthewovi se to stalo při olympijském závodě a dlouho jej to trápilo. Ale už se s tím srovnal, vybojoval si jinou olympijskou medaili, takže se trošku zahojil. 

Asi po čtyřech letech života v USA jste se loni vrátili do své rodné Plzně, kde nyní bydlíte. Čí bylo rozhodnutí přestěhovat se do Čech?

Naše společné, my se rozhodujeme společně. Několikrát jsme se v Americe stěhovali. Nejprve jsme bydleli v Minnesotě, kde nám nic nechybělo. Bylo tam bezvadné prostředí. Příroda, lesy, a především nám vyhovovala mentalita zdejších lidí. Jsou spokojeni s tím, co mají, a nikam se neženou. Jenomže pak zavřeli sportovní komplex, jehož součástí byla nejen střelnice, ale takové centrum, kde bychom mohli s Mattem pracovat s mládeží. Před olympiádou v Londýně jsme se odstěhovali do Colorada, kde je tréninkové centrum a měli jsme tam vše zabezpečeno. Jenomže jsme bydleli v pronájmech a Colorado nám prostě nevyhovovalo, a po olympiádě jsme se rozhodovali, co dál. Buď bychom museli jít jinam a znovu začínat úplně od nuly a nemít přátele ani rodinu, anebo udělat krok přes oceán a vrátit se do Plzně, kde už zázemí máme. Je strašně těžké stále začínat od píky. Stěhování a nové začátky nás dost vyčerpávaly, takže Plzeň byla nejlogičtějším řešením. Šli jsme tam, kde máme zázemí, a také vzhledem k budoucnosti, k další práci. Je otázka, jak dlouho u sportu vydržím.

Jak se v Plzni líbí Matthewovi?

Líbí, jinak bychom tam nešli. Plzeň se mu líbila od začátku. Je sice malým městem, ale je tam vše, co potřebujeme. 

Hlavně pivo…

No to především (smích).

Zůstanete v Plzni natrvalo, nebo se po pár letech budete znovu přesouvat za oceán?

Snad už natrvalo. Nikdy neříkám nikdy, člověk neví, kam jej život zavede, ale chceme v Plzni zůstat. I když – Matt má dva velké sny, v Americe. Jednak touží trénovat střelbu na univerzitě na Aljašce ve Fairbanksu, kterou sám vystudoval. Zároveň, protože je vášnivý lovec, by chtěl aspoň trochu zlepšit kulturu lovu v USA. Ale zatím zůstáváme v Plzni.

Trénujete společně?

Tréninky jsou skoro stejné a závody také, takže není problém. Akorát Matthew musí v Americe absolvovat kvalifikační závody, takže často létá.

Létá i se zbraněmi?

V kabině je nemá, to je jasné. Jsou jako normální zavazadlo. Musí na ně mít speciální povolení.

Už se vám stalo, že se zbraně zatoulaly? Jako hokejistům výstroje, lyžařům lyže…

Stalo. Největší problém je vždy v Paříži. Teď holky letěly do Číny, kam se létá o několik dnů dříve kvůli aklimatizaci a časovému posunu, podobně jako třeba do Austrálie, a bedny jim nepřišly. Až odpoledne, těsně před závodem, takže bez jediného výstřelu šly rovnou na závod, což je špatné. 

Lze si v takovémto případě zbraň půjčit?

Nelze. Zbraně si jsou sice podobné, ale každý má na ní nějaké své dodělávky, úpravy podle vlastních potřeb, a když už je zbraň nastavená, tak není radno s nastavením hýbat. To nejde. Například každý má jinak seřízenou spoušť, ale zase tak často se zavazadla netoulají, jde spíše o výjimky.

Máte dvě děti. Jak se vám líbí role matky a jak zvládáte trénink, závody a rodinu?

Role matky se mi líbí, je to krásné. Sice trošku náročné, ale záleží na organizování. Navíc jsme si našli holčinu, která nám pomáhá. Vysokoškolačka. Nyní Martínek, když už je větší, začal chodit do školičky. Dopoledne si pohraje, vyspinká a pak si pro něj maminka přijde.

Kolik času nyní věnujete trénování?

Tréninky mám nyní omezené kvůli zdraví, kvůli kyčlím, abych to nepřehnala. Závody tělo hrozně vyčerpávají, nesmím to přehánět. Trénuji maximálně třikrát týdně a maximálně dvě hodiny a dbám na kvalitní regeneraci. Ale už mám na čem stavět, velké objemy už mám za sebou, techniku mám docela dobrou, takže si můžu dovolit jet na tréninkové minimum.

Máte kompletní sbírku všech medailí. Jakou máte nyní motivaci? Olympiádu v Riu?

Mě střílení prostě baví a pokaždé chci uspět.

Určitě kamkoli přijedete, každý se chce vytáhnout, porazit olympijskou vítězku a mistryni světa a Evropy.

To mi nevadí. Já chci také vyhrávat.

Nyní jste se vrátila ze SP v Mnichově, kde jste skončila druhá a porazila vás patnáctiletá dívka ze Singapuru. Vzpomněla jste si na své začátky? Měla jste podobný raketový nástup.

Ano, ale já tehdy byla o něco starší, bylo mi 18 a nevyhrála jsem svěťák, ale mistrovství světa. Tahle holčina je opravdu šikovná. Jenomže takových je... Často se někdo objeví a pak zapadne, ale tahle vypadá, že bude dobrá dlouho. Já měla štěstí, že jsem mezi těmi stálicemi zůstala.

Myslíte si, že to je díky vaší píli, dřině nebo talentu? Přeci jen střelbu máte v rodině (tatínek Petr Kůrka je 2x mistr světa).

Obojí. Když jsem byla mladší, jsem byla línější a čerpala z talentu. Na talentu jsem začala stavět, až když jsem pochopila, že jinak se nahoře neudržím. S talentem se člověk někam dostane, třeba i daleko. Naštěstí jsem pochopila, že talent vás na vrcholu neudrží, takže jsem začala makat.

V kolika letech k tomu došlo?

Pochopila jsem to asi v jednadvaceti. Za minutu dvanáct! Je strašně jednoduché zlenivět. Ono vám vše jde, vychází, a tak si říkáte, že nepotřebujete trénovat. Nikdo mě nehonil, až pak mě začalo honit jméno.

Ani tatínek vás nehnal?

Trochu ano, ale vnitřně nemáte potřebu trénovat víc a líp, když doma stejně všechny porážíte. Je potřeba se právě přes tento okamžik přehoupnout a vidět kousek dál, což se mi podařilo i díky Matthewovi. On byl o něco lepší ve vzduchovce než já a měl drajv, šel za svým cílem. Hodně mě motivoval. On mi také natvrdo řekl, že výsledky a úspěchy nemám vydřené, odtrénované, ale z talentu. Řekl mi: „Ty ani nevíš, co děláš.“ Tak jsem o tom začala přemýšlet. Matthew má hodně nadřeno, načteno, hodně o střelbě přemýšlí, takže mi hodně pomohl.

Budou vaše děti také střílet, když jsou z tak slavné střelecké rodiny?

Nevím. Mně je celkem jedno, co budou dělat. Když se do něčeho ponoří a budou to dělat naplno, tak je jedno, co budou dělat. Ale ke sportu budou mít určitě blízko, protože nás vidí pořád sportovat. Chceme, aby byly všestranné, aby uměly bouchnout do tenisáku, kopnout do kopačáku, jezdit na kole, plavat.

Ale dědečkovi, tátovi i vám by určitě udělaly radost, kdyby vzaly do ruky flintu.

Mně je to fakt jedno. Možná bych dokonce byla radši, kdyby si našli něco, kde si samy budou budovat své já, protože ve střelbě se jim to už nestane. Vždy budou srovnávané s mámou a tátou, s dědou, a to bych nechtěla. A nikomu nepřála. Já byla srovnávaná s taťkou několik let. Až když jsem získala medaili na světě, tak to trošku ustalo, ale do té doby to bylo až nepříjemné.

Pomáhá vám tatínek při tréninku?

Už míň. Je šest let v Austrálii, takže spolu jenom konzultujeme některé věci. Nyní mě v Plzni trénuje můj nejlepší kamarád Milan Bakeš. Ono je velmi těžké radit někomu, kdo je na vyšší úrovni než trenér. Milda si toho je vědom, ale výborně spolu komunikujeme. Má spoustu zkušeností a zřejmě byl největším talentem, který jsme ve střílení měli. Pouze mu chyběl poslední šťouch, aby se prodral, kam mohl. Není takový rváč.

Díky úspěchům se z vás stala, řekněme, celebrita.

To je hrozné slovo.

Televize, rozhovory v novinách, rádiích, jste známá osobnost. Jak se s tím vypořádáváte?

Nějak jsem to nezkousla. Pořád si myslíte, dobrý, dobrý, ale pak vás někdo bodne zezadu. Někdo vás úplně nesmyslně a bezdůvodně srazí. Docela mě to vzalo, nikam se mi nechtělo, nikoho jsem nechtěla vidět. Dokonce vše došlo tak daleko, že už jsem ani nechtěla sportovat. Chtěla jsem skončit. Nebýt támhletoho blázna (ukazuje na Matthewa, který si hraje se synkem), tak jsem skončila. On mě však dostal zpátky, otevřel mi oči jiným směrem. Možná jsem do té doby byla sobecká, že střílení je jen pro mě. Šlo o určitou moji osobní záležitost. Matthew je hrozně zodpovědný, vůči týmu, i vůči mladým. Naučil mě věci brát i z té druhé stránky. Záleží, jak se k čemu postavíte.

Čím jste v civilu? Co byste dělala, kdybyste nestřílela?

Studovala jsem fyzioterapii. Ale v lázních by se mi dělat nechtělo. Praxe, kterou jsem absolvovala v Mariánkách, byla sice zajímavá, ale asi by mě nenaplňovala. Na druhou stranu mě zajímala práce profesora Koláře. Jde o vyšší stupeň. Musíte rozumět všem medicínským oborům. Nevidět jen bolest v zádech a neřešit ji lokálně, ale v širších souvislostech. Ono všechno souvisí se vším. Fyzioterapie mě zajímá, ale dělat ji celý život, to asi ne.

Když jste tady v Bertiných lázních ležela na masážním stole, pozorovala jste personál, jak provádí masáže? Jestli provádí tahy a hmaty tak, jak jste se učila?

Už jsem toho spoustu zapomněla, ale některé věci se mi oživily. Když někdo použil techniku, kterou jsme se učili, měla jsem radost.

Čemu se chcete v budoucnu věnovat?

Aktivní sport určitě není na věky. Přemýšlím, co bude po sportování. Už máme něco rozjednáno, ale to si nechám pro sebe. Jenom mohu prozradit, že jde o činnost mimo sport a malinko spojenou s fyzioterapií. Ale pokud to půjde, budu se sportu věnovat, jak jen to bude možné.

Pošilháváte již po Riu? Připravujete se na další olympiádu?

Olympiáda je ještě daleko. Nyní se spíše dívám na mistrovství světa, které nás čeká za měsíc, 9. září. To je nejdál, kam vidím, pak možná mistrovství Evropy.

Takže nemáte onen pověstný čtyřletý olympijský cyklus?

Mám. Ale pro mě je důležitější dopracovat se do dalšího závodu a pak, podle toho, jak se cítím, naplánovat přípravu na další. Kousek po kousku. Jít dopředu, ale zároveň musím občas povolit. Už to není jako dřív.

V Třeboni jste téměř všichni, až na dceru Julii. Kde jste ji nechali?

Julča je na prázdninách v Ostravě. U Martina Tenka. Vzal si ji tam na deset dní, což ji potěšilo, protože bude mez maminky a tatínka, protože prý už je velká holka. Na to, že jí je pět let, je fakt hodně samostatná.

Žijete v mezinárodním manželství. Jak doma komunikujete?

Převážně anglicky. Někdy jde o mix. Když je manžel dlouho ve Státech, tak převážně anglicky, někdy, když je dlouho v Čechách, tak si nemůže vzpomenut na nějaké anglické slovíčko, a tak to vtipně kombinujeme. Říkáme tomu „čekliš“. Takže mluvíme „čekliš“, ale kvůli malému se snažíme hlavně anglicky. Julinka už je za vodou. Matt na ni od narození mluví jenom anglicky, já česky a ona dokáže rozlišit, že tatínek mluví jinak, a mluví s ním také anglicky. Nikdy s jazyky problém neměla, ale až půjde do školy, tak s ní bude Matt dělat gramatiku a úlohy. Věřím, že Martínek na tom bude stejně.

Jak jde manželovi čeština?

Myslím, že výborně

V Třeboni, v Bertiných lázních jste na dovolené?

Zdejší pobyt jsme pojali spíše jako soustředění. Hodně jezdíme na kole, využíváme zdejší sportoviště, bazén a masáže. Pouze jsme nebyli ve slatině. Ne že bychom nechtěli, ale vzhledem k charakteru přípravy nám nezapadaly do komplexního plánu. Jinak Bertiny lázně nám doporučil státní trenér a je dobře, že jsme dali na jeho slova.

Text: Roman Růžička