Hledat

Petr Vichnar

Petr Vichnar

Sport je o emocích

Plná verze

  • sportovní komentátor
  • několikanásbný držitel ceny Týtý

Ve sportovní redakci České televize působí od roku 1977. Nejprve jako externista, po ukončení studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy je jejím stálým pracovníkem. Má za sebou přes 2000 přímých přenosů a komentování 14 olympijských her. Jeho specializací je především lední hokej, ale také krasobruslení, alpské lyžování, házená, vodní slalom či zápas. Vřelý hlas, kultivovaný projev, spisovná čeština, pohotovost, profesionalita a příjemné vystupování mu přinesly nejen obdiv u sportovních fanoušků, ale také šest cen TýTý pro sportovního moderátora. Petr Vichnar. Do Lázní Aurora přijel se svojí manželkou Evou začátkem července.


Během necelého roku jste již podruhé přijel do třeboňských lázní. Na dovolenou či na léčebný pobyt?

Opět na dovolenou. Loni nám třeboňské lázně doporučili známí, když jsme hledali něco, kde je všechno pod jednou střechou, a Aurora se nám líbila. Zkusili jsme ji s manželkou na týden a byli jsme velmi spokojeni. Tak jsme si řekli, že sem budeme jezdit.

Letos jsem měl těžké jaro (olympiáda v Soči a hokejové MS v Minsku) a cítil jsem, že se potřebuju dát trošku dohromady. Léta utíkají a každý rok je znát. Musím přiznat, že dříve jsem se na lázně díval s despektem, ale pobyt v Třeboni mě přesvědčil, že tento typ regenerace mi velmi vyhovuje. Ráno si jdu zaběhat do parku nebo k rybníku, pak na procedury, do posilovny, odpoledne na kolo nebo na tenis, večer vyrazíme za kulturou. Zdejší lázně nejsou pouze o procedurách, ale využijete celý den. V Třeboni a okolí je k vidění spousta zajímavostí. Navíc jsem fanda jižních Čech. Už jako kluk jsem jezdil k rybníku Osika, kousek od Jindřichova Hradce, a jižní Čechy si zamiloval. A v lázních jsou milí lidé a dobrá kuchyně. Zatím samé superlativy. 

Do Třeboně se jezdí nejen do lázní, ale také za cykloturistikou. Máte s sebou kolo?

Nemám. Letos jsem nebyl dlouho doma, tak jsem chtěl být především s manželkou, která na kole nerada jezdí. Cyklistiku si užiju doma, protože bydlíme v místě, kde jsou nádherné terény.

Nyní máte za sebou již 14. olympiádu a bůhví kolikáté hokejové mistrovství světa. Samotné komentování v přímém přenosu je jistě hodně náročné, ale stejně náročná je zřejmě i příprava. Jak dlouho se připravujete například na hokejový turnaj?

To je různé. Hokej jsem dělal 24 let, od roku 1984. Tehdy jsme neměli žádné informační toky, museli jsme chodit za lidmi, ptát se, nebyl internet, tisk přinášel minimum informací, takže informace jsme sháněli pokoutně. Například když jsme někam vyjeli, vyměňovali jsme si ročenky a informace s kolegy z Finska, Švédska nebo Ruska. S příchodem internetu nastala jiná situace, pro nás je to ale těžší v tom, že divák je daleko vzdělanější.

Obecně platí, že příprava na přenos trvá pětkrát, šestkrát déle než samotný přenos. Takže na dvouhodinový zápas se připravujete 10 až 12 hodin, abyste měl dobrý pocit. Přitom použijete čtvrtinu, ale je třeba být maximálně připraven, protože se může přihodit cokoli. Při sportovním přenosu musíte okamžitě reagovat a doplnit nějakou zajímavost. Je také nutné mít velkou slovní zásobu. 

Máte na komentátorském stanovišti své notebooky s informacemi nebo musíte mít vše v hlavě? Nebo máte „přítele – rádce na telefonu“, který vám napovídá do sluchátka?

Na velkých akcích většinou bývají na stanovištích počítače, kde najdeme statistické údaje, například počet střel, úspěšnost brankářů a další. Ale u běžných ligových zápasů si děláme svoji vlastní statistiku.

Máte nějaký tým lidí, který vám pomáhá?

Vše si děláme sami. Na to, aby někdo dělal pomocníka, naše redakce nemá kapacity. Ale například v německé ARD má komentátor svého asistenta, který s ním jezdí na přímé přenosy a pomáhá mu. V NHL mají komentátoři takový servis, že když nastane nějaká zajímavá situace, tým lidí jim připraví a na obrazovku pošle zajímavé informace, které souvisejí s tím, co se na ledě právě odehrálo. Například někdo dá 500. gól a na monitoru se hned objeví, kolik hráčů dalo 500 gólů, v kolika zápasech, za jaký tým to bylo, kdo nahrával, atd., což je možné díky tomu, že v NHL mají perfektně zpracovanou veškerou statistiku. Komentátoři tam zkrátka mají úžasný servis.

Každý z nás má svůj systém. Robert Záruba si nosí na stanoviště „comp“, kde má statistiky a jiné informace, ze kterých čerpá během přenosu. Legendární komentátor Luděk Brábník měl kartotéku, v níž během přenosu hledal různé zajímavosti. Tehdy však hokej nebyl tak rychlý.

Vím, že informace má cenu zlata, ale přesto – spolupracujete v redakci? Vyměňujete si získané informace? Nebo si každý jede po svém?

Je to individuální. Ale aby si hokejoví komentátoři říkali nějaké zajímavosti, to se moc nenosí. Přeci jen každý zápas dá nějakou práci a při přenosu má každá nová informace velkou cenu. Takže každý, kdo něco zajímavého sežene, si zajímavá fakta hlídá, aby jich mohl použít sám a ve správném čase.

Osobně obdivuji, že při komentování hokeje, kdy hraje například Japonsko s Běloruskem, jste schopni o každém hráči něco povídat, ať ze sportovního, tak soukromého života, a to během celého turnaje, a přitom se ta informace nikdy neopakuje…

Musíte tím šampionátem žít a neustále do sebe vstřebávat nové a nové informace. Nejhorší je vždy začátek. Například při MS v hokeji se musíte naučit během prvních dvou tří dnů 200 jmen. U lepších týmů je to jednodušší, tam se základ příliš nemění a řadu hráčů člověk už zná. Ale i v těchto týmech se za rok protočí třeba 60 hráčů.

No, a když hrají Japonci nebo třeba Dánové, je to složitější. Navíc u hokeje je těžká identifikace. Ne vždy je vidět číslo, tak si musíte zafixovat nějaký znak. Třeba držení hokejky, jak dělá hráč kličku, jaké má brusle, prostě něco, co vám ho identifikuje.

Jaké sporty jsou pro komentování nejobtížnější?

Každý sport má něco, ale řekl bych, že hokej a atletika. Hokej je velmi rychlý, v atletice se disciplíny prolínají, na stadionu bývají kolbiště hodně daleko od komentátorského stanoviště, a atletika také trvá velmi dlouho. Leckdy má přenos šest sedm hodin. Dlouhý je třeba tenis, Davis Cup, ale tam se dá mezi hrou mlčet. Těžký je také fotbal. Někdy to může být obrovská nuda, která trvá 90 minut, a zajímavější to musí udělat komentátor. Každý sport má něco.

Sledujete kolegy konkurenčních televizí?

Docela ano. Jednak jsem sportovní fanda, takže se koukám na různé sporty, a jednak mě zajímá, jak kdo komentuje. Třeba spousta lidí na Nově začínala u nás.

Co vše musí zvládat dobrý komentátor?

Mnoho věcí. Především by měl perfektně zvládat mateřštinu, do detailů znát sport, který komentuje, a musí umět rychle reagovat. Měl by poznat, kdy nemluvit moc a kdy víc. Vše je o zkušenostech. Řekl bych, že komentátor musí vyzrát, což se nevíce projeví v seriálech, jako je nyní MS ve fotbale. Šest neděl fotbalu, každý den. Když někdo není úplně dokonale připravený, tak se to právě tehdy projeví. A dnešní divák je velmi vnímavý a orientovaný. Mnohdy je jeho celoživotním koníčkem sledování sportu a zajímavostí kolem něj. Takže komentátorská a redaktorská role je v tomto ohledu stále obtížnější.

Dobrý komentátor musí mít skvělou slovní zásobu. Co čtete? Klasickou literaturu nebo odbornou?

Všechno. Studoval jsem češtinu a tělocvik, to je dle mého názoru optimální kombinace pro sportovního komentátora. V tělovýchovné části jsem si osahal sport teoreticky i prakticky, všechny základní sporty jsme museli zvládnout na určité úrovni, měli jsme teorii a zároveň anatomii, fyziologii, pedagogiku, psychologii, takže jsme dostali zevrubné sportovní vzdělání. Studium češtiny mimi jiné znamenalo ročně přečíst 300 knížek. Ale přečíst, aby člověk věděl, o čem mluví.

Přes den jsem lítal po hřišti, plaval v bazénu a večer četl knížky a učil se, což mi dalo strašně moc. Z tohoto základu žiju dodneška, protože jsem v mládí přečetl opravdu hory knížek.

Trénujete mluvení, jako zpěvák zpívání?

Ano, jako se zpěváci před vystoupením rozezpívávají a chodí na hodiny zpěvu, tak u nás to je podobné. Chodil jsem pět let k jedné báječné paní. Učila řeč na DAMU, pak se soustředila na televizáky. Rukama jí prošly desítky televizních moderátorů. Učila nás dýchat, správně artikulovat, naučila nás desítky básniček. Na to je výborná lidová poezie, protože tam mnohdy dochází k zajímavým seskupením souhlásek i samohlásek, takže si cvičíte některá obtížná sousloví.

Dodnes mám tři stránky různých hlasových cvičení. Před každým vysíláním si je pomalu a nahlas přečtu, tím si rozmluvím jednotlivé části úst. Pak si dám pár jazykolamů a teprve pak jdu na věc. Dělám to i po 36 letech praxe. Jsem v televizi od roku 1978 a vím, že se vyplatí být dobře připraven. Během živého vysílání už není na nic čas. Kolikrát se dostanete do složité situace, kdy musíte myslet na spoustu věcí, a když vám (jak my říkáme hezky česky) „šprechmašina“ nefunguje, tak je vše špatně. Je to opravdu dlouhodobý proces, než se z redaktora či zpravodaje stane dobrý komentátor!

Trpělivost, získávání zkušeností. To mladí asi příliš nechápou nebo nechtějí chápat.

S některými jsou občas problémy. Po 14 dnech už chtějí jet na olympiádu a myslí si, že jsou mistři světa. Jenomže oni si většinou „natlučou“, a pak teprve začíná práce a vývoj. Ale máme spoustu šikovných mladých kluků. Jsou i v jiných televizích. Už jim nepřevracejí přenosové vozy, jako dřív.

Máte na mysli hokejové MS, které onehdy vysílala soukromá televize a diváci vypínali zvuk?

Jenže to nebyla chyba těch kluků. Vedení si vybralo dva redaktory z ulice na moderování sportovních zpráv. Koupili Wimbledon, koupili MS v hokeji a chtěli po nich, aby okomentovali takový těžký seriál. To prostě není možné, navíc pro víceméně amatéra. U nás, než pustíme mladého kluka k vážnému seriálu typu šampionátu, musí mít za sebou léta poctivé práce, kdy si od píky projde všechno, počínaje skriptováním, ježděním na reportáže, natáčením šotů do zpravodajství konče. Až po čase začne s komentováním přímých přenosů či moderováním ve studiu. Všechno chce svůj čas a má svůj vývoj. Kdežto tihle kluci do toho spadli a pochopitelně se utopili.

Jenomže mám pocit, že někdy stačí, aby si dopoledne nohatá blondýna stoupla před budovu některé televize, a večer už moderuje zprávy či nějaký pořad.

Je pravdou, že dnes jsou různé akce, které moderují modelky nebo bývalí sportovci. Přijde mi, že dnes je předpokladem pro moderátora buď vyhrát nějakou Miss, nebo mít známou tvář, která se proslavila něčím docela jiným. Když si nějaký producent usmyslí a udělá akci někde na louce, tak prosím, je to ostuda pro pár lidí, ale když si to vymyslí v televizi a posadí nejmenovaného atleta po čtrnáctidenním hlasovém tréninku před kamery na přímý přenos? Tak to dopadne stejně, jako bych já chtěl po čtrnáctidenním tréninku dělat desetiboj za osm tisíc bodů. Prostě krach. Nedá se nic dělat, každá lidská činnost se musí dělat pořádně. Nemůžu přeci sebrat pěknou holku, někam ji postavit a chtít, aby něco žvatlala. I moderování je řemeslo, které se musí člověk naučit.

Měl jste nějaké vzory?

Staré mistry našeho řemesla: Karla Mikysku, Víta Holubce, Štěpána Škorpila, Jaroslava Suchánka, Luboše Pecháčka, ale musel jsem si hledat svoji cestou.

Jaký je český divák?

Velmi kritický. Nesmíte udělat chybu. Při některých přenosech máme například monitor s úhlopříčkou 30 centimetrů, který každou chvíli vypadne a ještě vám do toho svítí sluníčko. Řada diváků má doma obrazovku v HD s úhlopříčkou 150 cm a vidí každý detail, kdežto my na monitoru nevidíme skoro nic. Navíc někdy jsou na některých stadionech podmínky doslova hrůzné, což divák nevidí a ani ho to nezajímá. Na druhou stranu, člověk je v místě dění, v atmosféře, má možnost nasát prostředí, a to dává komentování správnou šťávu, to z naší profese dělá něco mimořádného.

Chtěl jste od mládí dělat sporťáka v televizi?

Původně jsem chtěl být učitel. Miloval jsem literaturu od nějakých patnácti let. Doma mě k tomu vedli, měli jsme obrovskou knihovnu a já hodně četl. Dokonce jsem chtěl jít dělat češtinu a divadelní vědu nebo něco podobného, ale maminka učila na filozofické fakultě a říkala mi: „Hele, to budeš dvanáct hodin denně zalezlý v knihovně a bude z tebe knihomol,“ a protože jsem odmalinka sportoval, říkala, abych zkusil češtinu se sportem. Dnes jí děkuji do nebe, že mě přesvědčila, abych se věnoval sportu a jazyku.

Touha komentovat mě chytla až na vysoké škole. Jako každý jsem samozřejmě nadával na sportovní komentátory a říkal si, že bych to uměl určitě líp. Jednoho dne Štěpán Škorpil, který přišel jako první z nás tělocvikářů do televize, připíchl na fakultní nástěnku lístek, že sportovní redakce dělá konkurz na nové redaktory. Přihlásil jsem se a uspěl. Jenomže – já byl ve 4. ročníku a nesměl jsem pracovat. Tak jsem začal externě dělat drobné práce a během studia nasával atmosféru redakce, která mě totálně pohltila. Stal jsem se součástí sportu a fascinovalo mě, že jej mohu zprostředkovávat ostatním lidem. A pak, když přišly takové akce, jako je hokejové MS nebo olympiáda, to už nechcete dělat nic jiného.

V redakci působíte nepřetržitě od roku 1977, respektive 1978. Nenapadlo vás někdy, že toho máte dost, že odejdete?

Od svého nástupu do roku 1987 jsem se nějak vyprofiloval, po změně režimu jsem se dostal do vedení redakce a začali jsme sportovní redakci budovat. Uvědomte si, že před rokem 1989 jsme měli ve 20.00 hodin zpravodajství tři minuty. Branky – body – vteřiny byly někdy kolem 22.00 hodin. Tehdy se točilo na film. Když kameraman při fotbale vyměňoval film a padl gól, tak prostě nebyl na záznamu.

V roce 1993 se stal ředitelem Ivo Mathé a už tenkrát nám chtěl dát k dispozici sportovní kanál, což se nakonec uskutečnilo až v roce 2006, ale pomohl nám vybudovat základy sportovního zpravodajství. Buly, fotbalová studia, to vše jsme vymysleli v 90. letech a bylo to hrozně zajímavé a moc nás to bavilo. Opravdu, jsem nikdy neměl chuť s tím praštit. Dokonce jsem ani netrpěl syndromem vyhoření.

Na jaře jste se vrátil ze své 14. olympiády. Jaká byla?

Velmi zajímavá. Nevěděli jsme, do čeho jdeme. Byly všelijaké zvěsti, ale spíše jsme se obávali bezpečnostních opatření než teroristických útoků. Například v Salt Lake City nebo v Aténách byly kontroly velmi důkladné, až nepříjemné. Z tohoto hlediska nás Rusové velmi mile překvapili. Vytvořili přísně střežené oblasti, do nichž jste se dostal pouze přes bezpečnostní rámy. Autobusy, kterými jsme jezdili na sportoviště, byly zapečetěné, aby nikdo nemohl nastoupit ani vystoupit. Oblast byla dokonale střežená, ale uvnitř sportovních areálů byl již pohyb volný. Musím říct, že se jim olympiáda povedla. I když – pamatuji lepší hry. Nádherná atmosféra byla třeba v Londýně, opravdu, perfektně připravená olympiáda! Angličané úžasně rozumějí sportu. Londýn se úplně otevřel, přitom je to obrovské město, doprava tam vůbec není jednoduchá, ale oni měli vše promakané. A nejkrásnější zimní byla v Norsku, v Lillehammeru 1994! Dokonale ekologická a nesmírně lidská, Norové jsou mimořádně sportovní a vstřícný národ.

Mluvil jste o tom, že český divák je náročný a chyby neodpouští. Ale některé tzv. chyby, přeřeky, přebrepty leckdy pobaví… Řekněte, prosím, nějakou „veselou příhodu z natáčení“ čtenářům Pohody.

Jednoho začínajícího kolegu kdysi poslali na vodní pólo a zřejmě se nepřipravil. Začal přenos a říkal: „Tak, a do vody nám naskákali borci v červených čepičkách – Češi, nyní také borci v bílých čepičkách – to jsou Maďaři – a už jenom čekáme na rozhodčího, až skočí za nimi.“ Rozhodčí samozřejmě nic a hodil míč do vody. Ten komentátor však byl pohotový a řekl: „Á, změna, rozhodčí se rozhodl, že dnes bude pískat ze břehu.“

Nebo jistý slavný komentátor při slavnostním zahájení olympiády. Na place bylo deset tisíc dětí s balónky, na pokyn je měly pustit, aby stoupaly k nebi. Některým balónky ovšem uletěly dříve a komentátor svým typickým sonorním hlasem zahlásil: „No vidíte, některé děti vypouštějí své větry do balonků dříve, než je to v protokolu.“

Nebo přeřeky jako: „Duklavská jihla; Poborský vysral krásnou přihrávku na Nedvěda, obě basketbalistky už jsou připraveny na rozkroku…“ 

Snad vůbec nejhorší jsou dvojsmysly, které si vůbec neuvědomíte. Jednou, když jsem komentoval na Spartě hokej, podařilo se mi říct: „Nedvěd vysunul Ptáčka do středního pásma…“

Pak jsou ještě drsnější. Když hrál fotbalista Píša za Slavii, někdy v 70. letech, mimochodem výborný střelec, tak za rozhlasovým komentátorem Václavem Svobodou přišli kolegové, píšící novináři, a rejpali do něj: „Hele, Píša, to je blbý jméno, viď, tam stačí změnit jedno písmenko a jsi v háji.“ On, že jemu se to nemůže stát, že je letitý profesionál. Běžela 12. minuta, šup, a už to tam bylo… Nedávno se něco podobného stalo kolegovi, nejslušnějšímu klukovi z redakce. V Pardubicích četl sestavu a také přejmenoval hokejového beka Píšu. Je to blbá situace, ale stane se.

Jak reagují diváci na takové přeřeky?

Máme diváky chytré, ale také mám pocit, že i diváky, kteří sedí u televize se zápisníkem v ruce a jakmile komentátor udělá chybu, hned si ji poznamenají a posílají rozhořčené dopisy a maily typu: vyměnit a proč platit koncesionářské poplatky, když tam jsou takoví amatéři!

Mě by zajímalo, co tito lidé v životě dokázali, co jsou zač. Většinou zřejmě jde o frustrované lidi, kteří mají čas celý den sedět u počítače. Ale je potřeba to brát s nadhledem, připravit se tak, abychom chyby minimalizovali. 

Patří do komentování emoce?

Patří, ale musí se s nimi šetřit. Sport je o emocích. Ale nemůžete být stále v obrátkách. Jakmile je liga, nesmíme naznačit náklonnost, u reprezentace, tam je to jasné, fandíme, někdy až nekriticky.

Podlehl jste někdy emocím při komentování?

Ano, dvakrát. Jednou dojetím, podruhé radostí. Jednou to bylo po vítězných nájezdech v semifinále s Kanadou, v Naganu, a pak v Lillehammeru při krasobruslení, když se vrátila taneční dvojice Jayne Torvillová a Christopher Dean. Zajeli neuvěřitelně krásný volný tanec, a to mě normálně dostalo. Kdybych mluvil, tak bych brečel. Musel jsem se vypnout a nechat to běžet. Což je také určitá poučka – když nevíš nebo nemůžeš, mlč. Mluví obraz. Prostě platí, že někdy méně je více.

Jste známá a uznávaná osobnost. Poznávají vás lidi tady v lázních nebo na ulici? 

Ano, poznávají, zdraví. I když někdy nevědí, kam mě zařadit. Jednou se mi stalo, to jsem byl velmi krátce v televizi. Jdu z vysílání a potkám chlapa jako horu, v trošku podroušeném stavu, a on mi říká: „Čau, tebe já znám.“ Trošku mě to potěšilo, protože jsem si říkal, že za tak krátkou chvíli už jsem slavný. Jenže on pokračoval: „Ale odkud tě znám? Už to mám, my jsme spolu dělali na jatkách!“ Snažil jsem se mu vysvětlit, že to asi ne, ale uzemnil mě slovy: „Byl jsi na jatkách a hotovo.“

Prostě – je důležité zůstat při zemi…

Text: Roman Růžička