Hledat

MUDr. Václav Čermák

MUDr. Václav Čermák

Sparta je jenom jedna

Plná verze

  • lékař fotbalistů pražské Sparty

Během lednového pobytu fotbalistů pražské Sparty v Lázních Aurora jsem se mimo jiné sešel i s doyenem mezi klubovými lékaři, MUDr. Václavem Čermákem. Ve fotbalové Spartě působí od roku 1966, a zároveň byl dlouholetým členem Antidopingového výboru ČR.

Jak se do Sparty dostane klubový lékař?

Odmalička jsem byl Sparťan. Když jsem přišel z Mostu do Prahy, měl jsem zde kolegu, který mě přitáhl k házené. Dělal jsem dva tři roky lékaře sparťanským házenkářkám a v roce 1966 jsem přešel k fotbalu.

Máte vedle funkce sportovního doktora ještě soukromou praxi?

Soukromou praxi nemám. Zpočátku jsem dělal lékaře u sparťanského fotbalu jako dobrovolný pracovník a měl své normální zaměstnání. Do roku 1971 jsem byl na Ústavu tělovýchovného lékařství u pana prof. Krále. Věnoval jsem se výuce mediků a sportovcům, kteří na ústav chodili. V roce 1971 jsem byl z ústavu „odejit“, protože jsem nesouhlasil se vstupem vojsk Varšavské smlouvy, takže jsem údajně nemohl mladou generaci s těmito názory vychovávat, nemohl jsem přednášet. V té době jsme otevřeli tělovýchovné lékařské oddělení přímo na stadionu Sparty, takže jsem přesídlil tam. Pod rukama mi prošli sportovci všech možných oddílů, všech možných sportů. Byl jsem jako sportovní lékař na dvou olympiádách – v Montrealu a v Moskvě.

Říkáte, že pod vašima lékařskýma rukama prošlo mnoho významných sportovců. Máte někoho, na koho obzvlášť rád vzpomínáte?

Rád vzpomínám hlavně na začátky, na 60. léta. Hned první sezonu, když jsem přišel k fotbalu na Spartu, jsme pod trenérem Václavem Ježkem vyhráli ligu (1966/67). To byla éra Mašků, Kvašňáků, Vojtů, Tichých, Jurkaninů. Na toto období mám krásné vzpomínky, protože jsme byli prakticky vrstevníci. Andrej Kvašňák a Pepík Vojtů byli o tři čtyři roky mladší než já a náš vztah byl poněkud odlišný, spíše kamarádský. 

Na olympiádě v Montrealu i v Moskvě získal bronzovou medaili i veslař Václav Vochoska, který pochází právě z Třeboně.

Václava Vochosku také znám. Poměrně často jsme do Třeboně jezdili na různá soustředění sportovců, zejména veslařů. Než vznikl Ústav národního zdraví pro vrcholový sport, jezdili jsme sem dělat různá vyšetření. Hlavně moji lékaři-biochemici, já jezdil za nimi na občasné kontroly.

Jaká vyšetření jste zde prováděli?

Odebírala se krev na množství kyseliny mléčné, na močovinu, na laktáty. V určitých fázích tréninku krev ukazuje, jak je sportovec zatížený, jestli není přetrénovaný a tak podobně. 

Hodně jste se angažoval v boji proti dopingu. Jste ještě členem antidopingového výboru?

Už ne. 

Jak se nechá bojovat proti dopingu ve sportu?

To je pořád dokola. Systém dopingu je vždy o něco napřed, než kontroly. Laboratoře vymyslí zcela něco nového, a než se najdou možnosti detekce zjištění, trvá to tři až pět let. Jsou vždy napřed před fázemi represí.

V souvislosti s dopingem je provařená především cyklistika. O různých dopingových praktikách dokonce mluví sami závodníci. Nedávno se rozpovídali Tyler Hamilton či Danio Di Luca. Ten tvrdí, že při Giru nelze uspět bez dopingu, že dokonce 90 procent startujících si pomáhá nedovolenými látkami. Navíc dodává, že nejlepší by bylo doping legalizovat, aby měl celý peloton stejné možnosti a podmínky.

K tomu se může člověk těžko vyjádřit. Možná, že to tak cítíme, ale nedá se to říct veřejně. 

Anebo – proč prostě nelze zakázat absolutně všechno? Proč jsou stále nějaké výjimky? Vše by bylo čistší.

To je sice pravda, ale na druhou stranu by to zase do jisté míry diskvalifikovalo některé sportovce, kteří zakázanou látku potřebují. Například astmatici. Ti mají lékařsky povolené výjimky. Mohou inhalovat látky, které když použije zdravý jedinec, tak půjde o doping. Anebo naše přední sjezdařka. Měla nedostatek růstového hormonu, který byl způsoben sníženou produkcí po operaci nezhoubného mozkového nádoru. Protože jde o zakázanou látku, musela dostat od Mezinárodní antidopingové agentury výjimku, aby mohla být tato látka po určitou dobu v rámci rekonvalescence aplikována. V tomto případě šlo o součást léčby, nikoli o užití zakázané látky. Takže je to složité.

Myslíte si, že sportovec do sebe dostane zakázanou látku, aniž by o tom věděl?

Může. Existují například tzv. výživové preparáty, nutridrinky, které jsou volně k prodeji. Většinou jde o preparáty zahraniční provenience, kde může být přidána látka, která je v rozporu s antidopingovými pravidly a není nijak deklarována. To se může stát. My jsme vždy sportovce varovali, aby si nikdy nekupovali tyto výživové preparáty neznámého původu. Já můžu říct, že to, co se vyrábí u nás, je čisté. Ale když si koupíte něco mimo republiku, může se zakázaná látka objevit. Jak je to možné? Když se preparát dává na trh, tak aby byl vidět úspěch užívání, občas se tam zakázaná látka objeví. Většinou anabolické steroidy.

Vraťme se k fotbalu a ke Spartě. Měl jsem možnost zúčastnit se celého tréninkového dne vašich hráčů a musím uznat, že opravdu dřeli jak koně. Všichni.

Mě také překvapuje, jak pozitivní přístup mají k tréninkům. Ale nejde pouze o toto kondiční soustředění. I když měli téměř měsíční půst, nicnedělání, dlouho to nevydrželi. Začaly se u nich objevovat abstinenční příznaky. Nevydrží netrénovat, jdou si alespoň zahrát tenis do haly nebo jen tak zaběhat. Fyzicky jsou na tom hodně dobře. Až mám někdy strach, aby to nepřetáhli. Někdy, když hráč moc chce, tak přehlédne určité potíže, nepřijde včas za doktorem a jeden dva dny chybějícího odpočinku mohou mít špatné následky v sezoně.

Na kondičním soustředění je 28 hráčů, ale ne pro všechny je v A týmu místo. Každý z nich maká, aby byl mezi vyvolenými, nejlepšími. Přitom se však může stát, že přecení své fyzické schopnosti. Vy jako lékař je leckdy poznáte dříve než samotný hráč. Můžete trenérovi říct – tenhle kluk potřebuje orazit, nepřepínej ho? Dá na vaši radu?

Trenér Vítězslav Lavička je velmi vstřícný, akceptuje jiný názor, což je velmi důležité. Během své praxe u jiných sportů jsem občas zažil, že trenér řekl: Ne, musí makat. To je pochopitelně špatné. Musím vyslechnout hráče, jestli má nějaké potíže, na co si stěžuje. Jestliže však řekne, že je v pořádku, musím jej akceptovat. Ale hráči už jsou vychováváni tak, že si své zdraví chrání. Když řekne, že nemůže, nebo že se necítí, je třeba to respektovat, jako u každého jiného pacienta. I když na něm nic nenajdu. Musí být vytvořena spolupráce, koexistence, že jeden druhého respektuje. Nyní ve Spartě si nemůžu stěžovat.

Někteří sportovci mi přijdou jako bolestínci, že občas simulují. Měl jste někoho takového?

Snad ani ne. Občas se objeví někdo, kdo je na sebe opatrnější, ale převažují hráči, kteří by na hřišti klidně umřeli.

Přesto mi přijde, že někteří sportovci simulují. Při kontaktu se drží za různé části těla a pokukují po rozhodčím. Když nedbá, nezapíská, vyskočí a jsou zdraví…

To ne, ono to fakt bolí. Kontakt s protihráčem a kolikrát i se spoluhráčem je bolestivý. Myslím si, že nejde o simulaci. Je pravda, že hokejisté jsou trošku otrlejší, tam je více kontaktů, ale zase jsou lépe a více chráněni. Proto, když fotbalista má něco vydržet, musí i při tréninku hrát naostro. I když hrají třeba jen bago. Hrají naostro, aby přišel kontakt, opakovaná bolestivost. Na ni si totiž člověk zvykne, takže potom simulací na hřišti nebývá tolik. Nyní je časté poranění hlavy, což dříve u fotbalistů nebylo. Časté hlavičkové souboje, často dostanete do hlavy loktem, často dochází k roztržení obočí. Zastavíme krvácení a o poločase se rána zašije.

Mluvil jste o simulaci. Já vám řeknu, že spíše disimulují. To znamená, že hráč má potíže, které prostě přejde nebo se je snaží ututlat jenom proto, aby mohl dál hrát. Disimulace je velmi nebezpečná.

Ale někteří vynikající hráči jsou často zraněni a půl sezony stráví na marodce. Natažené svaly, třísla, vazy. Nechá se proti tomu nějak bránit?

Hodně záleží na tom, jak který tým má vypracovanou regeneraci, což dříve také nebývalo. Dnes je na stadionech rehabilitační linka s bazénem, s malým lázeňským vybavením.

Na druhou stranu jsou sportovci, kterým se jakoby zázrakem zranění vyhýbají. Mezi ně patří švédský hokejový útočník Henrik Sedin, který v NHL hrál v řadě 679 utkání. Teprve pak vynechal utkání kvůli ráně do žeber. Jak si to vysvětlujete?

Prostě měl štěstí. Zřejmě nebyl tak často faulován, při každém střetu byl správně postavený a připravený a zároveň určitě dbá na kvalitní regeneraci, dobré stravování a dostatek spánku. Vemte to tak, že někteří lidé jsou nemocní často, jiní nejdou k doktorovi 10, 20 let.

Připomínáte kvalitní regeneraci. Na ni ve Spartě také dohlížíte?

Na to jsou vyškolení maséři a fyzioterapeuté. Spadají sice pode mě, ale oni moc dobře vědí, co mají dělat, jak se o jednotlivé hráče starat.

Pokolikáté jste v lázních?

V Třeboni jsem byl několikrát služebně, ale nikoli v lázních. Nejsem lázeňský typ. Jinak v Lázních Aurora jsem byl dvakrát na konferencích tělovýchovného lékařství a sportovní traumatologie.

Absolvoval jste nějaké procedury při současném pobytu?

Ani nyní. Mám trošku zdravotní problémy. Jak říkám – mám plechovou kyčel a s ní potíže, tak nechci nikam chodit, než mi ji ortopedové zase trošku spraví.

Komu byste doporučil lázně?

Každému, kdo má potíže s pohybovým aparátem.

A co zdraví lidé, kteří problémy nemají?

I pro ně mají lázně cenu, právě v rámci prevence a regenerace. Člověk si v lázních odpočine, relaxuje, a to jak fyzicky, tak po psychické stránce.

Co pro vás znamená pojem Sparta?

Pro mě Sparta znamená klub s velkou tradicí. Nyní to je trošku jiné, kdysi měla dvacet oddílů – házenou, ragby, plavání, atletiku, odbíjenou, cyklistiku a další. Nyní je fotbal zvlášť, hokej zvlášť, košíková zvlášť. Respektuji i ostatní kluby, což by ve sportu mělo být, ne že bych ostatním nepřál, ale Sparta, Sparta je jenom jedna. To je málo platné.

Řadu let působíte u největšího českého fotbalového klubu. Hrál jste někdy fotbal?

Ano, jako všichni kluci, ale okrajově. Když jsem byl v Mostě, hrál jsem IV. třídu za TJ OÚNZ Most. Jinak ze sportů jsem nejraději v zimě lyžoval a v létě hrál tenis.

Text: Roman Růžička