Jak se cítíte v lázeňské restauraci obklopen vlastními fotoobrazy?

Fotografie zde visí takových osm, možná více let, a když se na ně koukám, možná by už chtěly vyměnit, znovu vytisknout. Přeci jen dnes již jsou nové technologie tisku, než před deseti lety. Udrží barevnou stálost údajně až sto let.

Je na vašich fotografiích, které vidíme v Bertiných lázních, zachycena pouze jihočeská krajina?

Jsou z jižních Čech a severního Rakouska, a to z toho důvodu, že jsem v Rakousku prožil asi půlku svého života. Do Čech jsem se vrátil až po roce 1990.

Co vás přivedlo zpět?

Abych se přiznal, tak ženy. A jestli můžu někomu něco poradit, tak aby se nerozváděl. Měl jsem tři domy a o všechny jsem přišel. Z velké lásky jsem domy vždy na někoho přepsal, abych o ně nepřišel… Nyní jsem si postavil na kraji lesa, nedaleko Jindřichova Hradce, takovou pastoušku, ale krásnou.

Na čem nyní pracujete?

Průběžně dělám na projektu, který se jmenuje Stopa zmizelého. Spousta vesnic je zmizelých. Vzaly se buldozerem. Fantastické je, že příroda si to během 50 let zase vzala za své a dnes jde opět o oázu klidu a má svůj půvab. Mám strach, aby se v těch místech nezačalo znovu stavět, podnikat a ničit příroda. Z piety k lidem, kteří tam kdysi žili, k jejich osudům, by se alespoň tyto lokality měly přenechat přírodě, protože jinak člověk staví, kde se mu zachce. Tak alespoň těch pár metrů nechat v klidu.

Takže v projektu Stopa zmizelého jde o téma zániku lidských sídel v česko-rakouském příhraničí a podává svědectví událostí našich dějin v místě původních sídel, kde vládu převzala příroda, a dala tak vzniknout jedinečné scenérii. Každá krajina má svá tajemství a kouzla, i bývalá hranice dvou světů.

Z vašich snímků je patrné, že fotografované místo se nachází daleko od lidské civilizace, hluboko v lesích, nepoznamenané zásahem lidské ruky. V přírodě asi trávíte hodně času, nachodíte mnoho kilometrů, než najdete ten svůj koutek, svoji fotografii…

Hodně tras si projíždím na kole a nyní si chci pořídit elektrokolo. Také se musím hodně ptát. Například poslední kniha, Sculpturae Naturae, byla hodně detektivní práce. Její součástí je i CD se souřadnicemi fotografovaných míst, takže každý, kdo ji má, může na jednotlivá místa v klidu dojít a nebude je hodiny hledat.

Když chci udělat dobrý snímek, na to samé místo musím dvakrát, třikrát, kvůli počasí. Když se to podaří na poprvé, jde o velké štěstí. Je potřeba vychytat určitou atmosféru konkrétního místa. Čekat na příhodné počasí. A svítí-li sluníčko, je lepší se jít vykoupat. Ale já jsem v přírodě rád. Možná jde o nějaký zlom, protože když jsem žil v Rakousku, tak jsem se živil převážně reklamou, pracoval jsem pro rakouskou televizi. Šlo o práci, jejíž výsledek je vidět pouze pár vteřin, a co se týče hotového díla, tak vlastně nic nezůstane. I proto, když jsem se vrátil do Čech, řekl jsem si, že se raději budu věnovat knížkám, odborné práci, něčemu, co zde zůstane.

Reklamě se již nevěnujete?

Vůbec ne.

Takže se nyní živíte svými projekty?

Dá se to tak říct, ale hlavně jsem důchodce. Ale zase pozitivní na reklamně bylo, že jsem ve Vídni vydělával celkem slušné peníze a dostávám penzi, takže nejsem zrovna žebrák. Mám i českou penzi. Za těch 20 let dostávám 2500 korun.

Což není mnoho. Možná pokryje náklady na elektriku do elektrokola.

Já se vždycky směju, když dostanu dopis, že mi přidali 11 korun, při tom jen známka na dopis samotný je dražší. K tomu obálka, papír, plat úředníka…

Mnoho fotografů zůstává věrných klasice. Fotíte na analog, nebo jste přešel na digitál?

Dělal jsem klasickou analogovou fotografii. Fotil jsem Hasselbladem a panoramatickým fotoaparátem Linhof Technorama na formát 18 x 6 cm, jenomže přišla technologická digitální revoluce a digitální fotografie je už téměř dokonalá. Vše jsem prodal a přešel také na digitál. Mám Canon EOS 5D a jednoho takového prcka, s nímž jezdím na cesty.

Co říkáte dodatečnému upravování fotek v různých programech?

Photoshop je dobrá věc, když se s ním citlivě zachází. Vlastně jde o jakousi laboratoř, kterou bývávala černá komora. Vždyť v ní jsme obrázky také dolaďovali. Na velkoformátové černobílé zvětšeniny jsme vystříhávali různé šablony, nadržoval se osvit, jako šílenci jsme s tím různě míchali a každý se z toho snažil dostat svoji představu. Na každou fotku se vyhodilo 10 papírů, no a dnes se sedí před počítačem a používá se Photoshop. Nabízí mnoho možností. Mladá generace fotografické programy dokonale ovládá a vznikají tak nové obrazy.

Nedělal vám problém přechod z analogu na digitál?

Počítač mi dělal problémy, protože jsem generace, která se k němu dostala relativně pozdě. Jenomže na to mám přítelkyni – Jitku Fidlerovou. Sedneme si spolu, já jí říkám své představy a ona přesně ví, kam sáhnout, co udělat, jakou klávesu použít.

Přišel jste někdy na svých výpravách o foťák?

V pražském metru. Přepadli mě nějací rusky mluvící hajzlové. Udělali kolem mě skrumáž a z tašky mi vytáhli Hasselblada.

Zdejší fotografie v Adéle jste fotil na analog či digitál?

Na klasiku, na analog, panoramatickým foťákem. Na diapozitivy, formát 18 x 6 cm, ale následně jsou samozřejmě digitalizované.

Co vám fotografování dalo či vzalo?

Hodně svobody. Nejprve jsem asi rok působil v Německu, v jedné laboratoři. Hlavně v noci, protože jsem neměl povolení k pobytu. Tam jsem se také seznámil se špičkovými fotografy a už skoro jsem se stal asistentem, jenomže jsem měl azyl v Rakousku a z Německa mě vyhodili. Do Rakouska.

Dnes už je vše jinak, ale tehdy bez živnostenského listu a škol nebylo možné živit se fotografováním. Měl jsem načatou FAMU a maturitu v Čechách, nicméně jsem si venku musel udělat tzv. mistrovskou třídu. Jeden rok, kdy se vlastně neučilo fotografovat, ale jak se vede účetnictví, jak fakturovat a podobně, i když si pak každý vezme daňového či účetního poradce. Ale prostě aby měli jistotu, že můžete pracovat na volné noze. Pak jsem měl obrovské štěstí, že jsem se seznámil s lidmi z televize a začal pro ně pracovat. Nebyl jsem zaměstnaný, ale měl jsem tři druhy vysílání v rakouské televizi, které jsem obhospodařoval. To co dneska vidíme v televizi, vzadu, digitální stěny, tak to jsem dělal s diapozitivy.

Jaký projekt máte nyní před sebou?

Rád bych udělal ještě jednu knihu z jižních Čech, ale tak trošku jinak. Jenomže dříve kniha něco znamenala. Dnes? Například Sculpturae Naturae podpořil i kraj. Hejtmanem byl pan Zahradník, který se snažil, aby kniha vznikla. Pak byly knihy oceněny na nějakém knižním veletrhu.

Proto si chci pořídit elektrokolo a pořádně se vypravit na Šumavu, Novohradské hory. Uvidíme. Kamarádům, co jezdí do Himálají, povídám: „No, a už jsi byl někdy na Slepici? To je také pěkný vrchol.“ Jsou nádherná místa, která máme přímo pod nosem a většina lidí tam ani nebyla, ba dokonce ani neví, že nějaké Slepičí hory existují.

Ale proto to děláme, fotíme, abychom lidem ukázali, co zde máme, jaké krásy. Turisti přijedou do Krumlova, pak do Prahy a zmizí. Přitom pravá krása se skrývá někde jinde. Například evropské rozvodí řek. Jde o knižní projekt, který bude provázet čtenáře od pramene, kde všechno začíná, dál po proudu až po první lidské stavení. Od té chvíle začíná být příroda pro mne nezajímavá. Bohužel od pramene k prvnímu stavení je to někdy jenom pár set metrů.

Kolik času trvá, než se dá obrazová publikace o přírodních krásách dohromady?

Například kameny byly mojí láskou už v Rakousku. Přímo na hranici, ještě na rakouské straně, jsem měl malý domeček a procházel si krajinu a těšil se na fotografování. V knize je asi 150 fotek, ale musíte jich udělat tak pět stovek. Jenom příprava představuje asi dva roky práce.

Trávíte v přírodě mnoho času. Jako fotograf často vidíte to, co jiní lidé nevnímají. Máte nějaký svůj příběh, svoji zajímavost?

Existují různé záhady, které jsem si jako fotograf ověřil. Například krásné misky plné vody, které jsou vyhloubeny v kamenech. Jelikož se pohybuji v temném lese a fotografuji zásadně za neslunečného počasí, zjistil jsem díky dlouhé expozici, že voda v miskách se otáčí sama od sebe. Když jsem o tom mluvil s geology či esoteriky, kteří se podobnými záležitostmi zabývají, řekli mi, že si toho nikdy nevšimli, protože to není pouhým okem viditelné. Rozhodně existují nějaké energie, o kterých příliš mnoho nevíme. Záhadné jsou třeba i studánky, které nikdy nevysychají. Těsně za rakouskými hranicemi je uprostřed polí kamenný útvar Kolomanistein s miskou, kam si dodnes lidé chodí pro vodu na oční problémy. Je úžasné, že i když je horké léto a všude vyschne voda, miska nevysychá. A samozřejmě opět není nikdo schopen vysvětlit, proč tomu tak je.

Lze v dnešní době udělat takovouto knihu pro peníze, jak se říká na kšeft?

Asi ne, nebýt sponzorů, tak by taková kniha nevyšla.

Je problém sehnat sponzora?

Velký. Ale stalo se mi, že jsem přišel do jedné třeboňské firmy s maketou knihy, a začal vyprávět. Zkrať to. Kolik mě to bude stát? Řekl jsem sumu, majitel kývl na sekretářku a peníze jsem dostal na prkno, předem. A když jsem přivezl domluvené množství vytištěných knih, málem mě vyhnali, že si nic neobjednávali, že už zaplatili. Jenomže to tam nebyl majitel, s nímž jsem jednal.

Na publikaci Euregio Silva Nortica se tehdy podílely i třeboňské lázně.

Dnes být fotografem je asi dost náročné, těžké se prosadit, protože každý, kdo má telefon, si myslí, že je i fotograf.

Mě nezajímá, čím kdo fotografuje, ale jak výsledná fotografie vypadá. Ale je pravdou, že kdejaký úředník si něco telefonem vyfotí, pak si to vytiskne a ještě se mu to i líbí. Přitom jeho honorář 200 korun je podstatně vyšší než hodnota jím vytvořené fotky.

Dnes, když potřebujete fotku do občanky, tak vás vyfotí úřednice. Přitom portrétová fotografie na osobní doklady i v Rakousku bývávala základem živnosti obyčejného fotografa. Portréty, svatby, pohřby.

Fotíte svatby a pohřby?

Nikdy. To jsem vždy odmítal. Jednou jsem měl v Rakousku hloubkovou kontrolu a dostávali jsme telefonáty, že přijdou na svatební fotografie. Asistenti už začali uvažovat, že začneme dělat svatby, když je o ně takový zájem. Z finančáku nemohli věřit tomu, že svatby nedělám. Když přišli do fotostudia a viděli 64 projektorů, divili se a já jim musel vše předvést a vysvětlit. Půl roku mě sledovali.

Ještě ke zmiňovaným honorářům – v jednom městě po mně chtěli fotky do knížky. Přivezl jsem je, a když jsem jim řekl svůj honorář, úřednice se šíleně rozčílila. Kolik prý já chci za fotku, že ve fotolabu ji přijde na pět korun. Vůbec nic nepochopila.

Nyní se věnujete pouze přírodě, architektuře a zátiší, nebo i dalším žánrům, například sportovní fotografii?

Sportovní fotografie mě příliš neláká, protože při sportu lidi běhají moc rychle.

Takže nejraději fotíte nádraží?

(Smích) Ano, ano. Protože to se nehýbá a nikam neuteče.

Vybavil jste Bertiny lázně svými fotoobrazy. Už jste byl v lázních jako klient, jako lázeňský host?

Ještě ne, ale zrovna o tom přemýšlím.

Text: Roman Růžička