Půvabné městečko uprostřed rybníků si neslo svůj charakter provinčního sídla se zámkem již od dob Rožmberků. Tradiční trhy na rynku, tři pivovary, stará lazebna, pravidelné výlovy rybníků a podzimní hony s návštěvou rodiny Schwarzenbergů byly jediným vytržením ze stereotypního života zdejších měšťanů, majitelů domů, kteří tu provozovali nejrůznější řemesla. Teprve od konce 18. století se život v Třeboni začal rychleji měnit. Měšťané mohli stále více zasahovat do samosprávy města, protože starosta a členové městské rady byli voleni z jejich řad. Navíc rok 1848 přinesl zrušení poddanství. Nastalo celkové uvolnění, volnější pohyb obyvatel. Železniční dráha spojující Prahu s Vídní od roku 1871 se zastávkou v Třeboni otevřela zdejší město světu. Na významu získalo i tím, že se stalo v roce 1855 sídlem okresního úřadu.
Vliv národního obrození zasáhl i do života zdejších obyvatel. Hybnou silou kulturního dění byli zdejší právováreční měšťané. V roce 1797 zřídili na náměstí společenský sál s jevištěm v jedné z budov svého vyhořelého pivovaru za radnicí. Tady se odbývaly všechny bály, divadelní představení a koncerty. V roce 1833 měšťané postavili z bývalé sladovny svého pivovaru divadlo. Hostovali tu herecké společnosti, dokonce Matěj Kopecký a J. K. Tyl. Hráli tu i místní ochotníci.
Po roce 1867, kdy byl vydán spolkový zákon, nastal v Třeboni velký rozvoj spolkové činnosti. Jedním z prvních spolků byla v roce 1869 Občanská beseda. Posláním spolku bylo organizováníkulturních a vzdělávacích akcí, přednášek, výletů a půjčování knih. Jejich sídlem byly prostory za starou radnicí, jimž se od té doby říká Beseda. Již v roce 1863 byl založen pěvecký sbor Pěslav, který působí až dodnes. V druhé polovině 19. století vznikala v Třeboni řada dalších spolků. V roce 1873 to byl Sbor dobrovolných hasičů, 1886 Učitelská jednota Komenský, 1896 Spolek paní a dívek. PoslánímOkrašlovacího spolku byla především úprava města a jeho květinové výzdoby, vysazování stromů a péče o parky.
Vzdělanost mladé generace zajišťovalo dobře organizované třeboňské školství. Kromě tzv. hlavní školy, později zvané měšťanská, dnes základní, byla zde zřízena v roce 1851 podreálka pro chlapce a v roce 1868 české čtyřleté gymnázium, zpočátku jen pro chlapce. Původně sídlily obě školy v budově za kostelem. Dívky navštěvovaly klášterní školu v areálu kláštera.
Právě v této době kulturního rozkvětu města Třeboně sem přichází mladý učitel VáclavHucek, narozený v Budyni nedaleko Vodňan 26. září 1820. Od školního roku 1851, ve svých 31 letech, čerstvě ženatý s Marií Hermanovou z Vodňan, začal učit na chlapecké škole v budově za kostelem. Vzdělaný kantor byl dobrým zpěvákem a hudebníkem. Hrál na housle a v kostele na varhany. Není proto divu, že se záhy začlenil do kulturního života v Třeboni. Byl členem Pěslavu, dokonce zástupcem sbormistra, zakládajícím členem Občanské besedy, včelařského spolku Rovnost a členem spolku právovárečných měšťanů. Václav Hucek byl nejen vzdělaný kulturní člověk, ale také velmi zvídavý a podnikavý. V roce 1875 podnikl s rodinou cestu po západočeských lázních. Pochopil, že zdejší bohaté zdroje slatiny, krásná příroda, kulturní zázemí města a dostupnost železnou dráhou tvoří jedinečné podmínky k tomu, aby se i Třeboň stala lázeňským městem. Svůj sen začal naplňovat. Cesta to nebyla lehká.
Václav Hucek v mládí (1820 – 1912)
Rod Václava Hucka pocházel z Vodňanska. Jeho otec Jakub, rodák z Čichtic, se přiženil na statek do nedaleké Budyně čp. 9 k Anně Krejchové. V období 1820 – 1843 se jim zde narodilo osm dětí. Prvorozený Václav přišel na svět 26. září 1820. Druhorozený bratr František (1822) zůstal v Budyni, stejně jako sestra Marie (1838), která se provdala na hospodu. Václav s Josefem se dali na učitelskou dráhu. Josef (1835), o patnáct let mladší, učil v Břilicích v letech 1866 až 1877, až do své předčasné smrti na tuberkulózu.
Václav Hucek začal chodit do školy v Bavorově. Učitelský ústav navštěvoval v Českých Budějovicích a v Praze. V osmnácti letech začal učit v rodném kraji. Prvně vstoupil do služby jako učitelský pomocník roku 1838 k Antonínu Slunečkovi ve Vitějovicích, pokračoval v Chelčicích a Vodňanech. V říjnu 1851 se oženil s Marií Hermanovou z Vodňan. Ještě v den svatby odpoledne odjel do Třeboně, aby zde mohl začít s vyučováním na chlapecké škole. Nejprve bydlel na náměstí v domě čp. 107 v pronajatém bytě u tehdejšího majitele Zlaté Hvězdy Štěpána Nietsche. Kantor Václav Hucek zapisoval v letech 1851 až 1898 téměř denně záznamy o dění nejen ve své rodině, školách, ale i v Třeboni. Je zřejmé, že to byl člověk zvídavý, vzdělaný a vlastenecky zaměřený. Zapisoval také hlavní události českého i světového dění, které znal z novin. Ve své dvacetidílné kronice zaznamenal každodenní život v Třeboni v celé druhé polovině 19. století.
Václav Hucek si velmi si zakládal na rodinném životě. První dcera Augustina Ludmila Marie zemřela ve věku jeden a půl roku. Teprve v prosinci 1857 se manželům narodila dcera Berta Barbara Ludmila. To již manželé bydleli na Hradecké bráně. Nikdo tenkrát netušil, že ani jí nebude dopřán dlouhý život. Zemřela neprovdaná ve věku pouhých 29 let na zánět mozku. Sedmnáct dní bojovala s vysokými horečkami a bolestmi hlavy. Střídaly se stavy klidu a rozrušení, kdy roztrhala blůzu svému snoubenci nadporučíku Josefovu Weheimovi. Pohřební průvod prošel 14. července 1887 celou Třeboní, mladou dívku uložily do hrobu uvnitř vyzdobeného květy, sbor Pěslav zapěl poslední píseň a na hrob položily věnce, též krásný růžový až z Vídně od nadporučíka Emanuela Laušmana…
Malá Berta navštěvovala třeboňskou klášterní školu. Otec dbal ale i na její další vzdělání. Uměla německy i francouzsky, a to tak dobře, že mohla dávat soukromé hodiny. Jako dobrá klavíristka také veřejně vystupovala. Na housle hrávala v kvartetu se svým otcem, dále čelistou Karlem Brožem, profesorem z gymnázia a violistou Hypolitem Brožíkem, berním adjunktem. To však muzicírovali jen doma pro svoje potěšení. Poprvé vystupovala jako desetiletá ve vánoční hře Jesličky. Později jako mladá dívka hrála a zpívala s ochotníky ve hře Spanilá Majolena a Don César hlavní roli Majoleny 29. srpna 1882 v předvečer oslav hasičského sboru spojených s výletem do Prátru. Berta Hucková se věnovala i dobročinnosti. Jako členka Národní jednoty pošumavské, spolku, který podporoval českou menšinu v pohraničí, pořádala s přítelkyněmi veřejné bazary. Dívky navozily z lesa chvojí, vázaly věnce a připravily celkovou výzdobu. Sbíraly předměty od lidí, aby výtěžek byl co nejvyšší. Berta Hucková patřila mezi vzdělané a emancipované ženy 2. poloviny 19. století. K jejímu rozhledu přispěla také možnost spojení Třeboně dráhou s Prahou a Vídní. Se svými rodiči zavítala k příbuzným na Plzeňsko, Jičínsko a Pošumaví. U známých byli také v Sasku. V roce 1875 navštívili Huckovi západočeské lázně. Obdivovali Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Františkovy Lázně i Teplice. Všude se jim líbila čistota, lázeňská atmosféra, koncerty na kolonádě. Pozorovali hosty a jistě již přemýšleli, jak podobné lázně zřídit v Třeboni, když je tu tak nádherná příroda a lesy plné léčivé rašeliny.
Berta Hucková (1857 – 1887)
Více informací o historii slatinných lázní v Třeboni se dočtete v brožuře od PhDr. Jiřiny Psíkové - 130 let slatinných lázní v Třeboni
Seznamte se s třeboňskými lázněmi a načerpejte první dojmy. Lázeňskou pohodu, klid, skvělé procedury, příjemné ubytování i dobré jídlo. Pohladíme Vaše tělo i duši...
Důležité novinky nebo lázeňský časopis k ranní kávě
