Jak dlouho se učíte novou roli?

Těžko říct. Hudebně, v nouzi nejvyšší, se nechá naučit i velká role v řádu dní. Ale aby v ní člověk získal jistotu a aby měl šanci objevit většinu hlubších vrstev, které ta role má, tak to jsou i léta. Ať roli nastudujete sebe zodpovědněji, tak nikdy to nemůže být hnedka stoprocentní. Takže ji hrajete a ona zraje na jevišti. I proto premiéra vypadá nějak a třeba až desátá repríza se posune jinam.

Máte také nějakou volnost při ztvárnění rolí?

V rámci zápisu volnost máme. Můžeme si po dohodě s dirigentem nebo režisérem říct, že v některé pasáži zpomalíme, uděláme něco jinak výrazově, ale musejí to být stále ty samé noty. Po herecké stránce máme volnosti dost, hodně se adaptuje zejména při komických operách, ale když se někdo podívá do not, měl by slyšet, co je tam napsáno.

Když mluvíte o herecké činnosti – na některých fotkách máte vousy, na jiných ne. Souvisí to s rolemi nebo vaším osobním rozhodnutím, nálady?

Vousy souvisely s mým vývojem. Dlouho jsem je nosil, pak jsem to vzdal. Nemít vousy je vlastně do jisté míry profesionálnější, jde o čistší variantu, protože pak si vás divadlo upravuje podle svého. Vousy vám mohou nalepit. Někdy vás oholí, jinde vás požádají, abyste si je nechal narůst. Dříve, jak mi říkal pan profesor, to bývalo i ve smlouvách, že se člověk musí holit, aby byl připraven na jakékoli role. Dnes to je spíše na osobní dohodě.

Hodně jezdíte ve světě. Kde je nejvřelejší publikum?

Těžko říct. Spontánnější a nezbytně informovanější jsou Američané. Bezprostředněji odměňují výkony a jsou tolerantnější. Když se něco stoprocentně nepovede, tak se snaží ocenit výkon jako celek. Kdežto v některých divadlech se vyloženě chodí kontrolovat chyby, lidé čekají, kdy si budou moci zabučet, když se něco nepovede tak, jak by chtěli.

Mně se nejvíce líbí Vídeň, protože tam je mnoho informovaných diváků. Jsou to nadšenci, kteří na opery chodí desítky let, už viděli všechny velké pěvce a přitom jsou otevřeni novým přístupům. Navíc s námi řadu věcí konzultují. Přijdou po představení za námi a povídají, že dnes to bylo lepší než v úterý, že tahle pasáž se povedla lépe, ale v pátek to bylo zase takové… Člověk musí být stoprocentně připraven a musí dávat maximum, protože lidi vše vnímají.

Diváci za vámi chodí do šatny nebo kde s nimi komunikujete?

Vídeňští diváci často čekají u služebního vchodu, kudy chodíme do šaten. Je to jedno z posledních divadel, kde na vás vždycky někdo čeká.

V kolika jazycích zpíváte?

Aktuálně nejčastěji německy, italsky, potažmo česky, což je nově. Od loňského roku, který byl Rokem české hudby, jsem nastudoval i pár árií a písňových cyklů v češtině. Občas jsem zpíval anglicky, párkrát rusky, i švédsky.

Snažím se zdržovat v jazycích, kterým rozumím, což je mnohem jednodušší na studium. Myslím, že i v přednesu je znát, když člověk ví, o čem zpívá, než když se text naučí pouze jako básničku.

Vy umíte švédsky?

Ne. To byla výjimka. Na textech jsem pracoval se dvěma kolegy, se Švédy, kteří mi pomáhali s výslovností a překládali mi slovo od slova, abych věděl, co která předložka znamená, co je fráze, aby vše dávalo smysl.

Vy jste společně s manželkou, ale i každý sám, nazpívali českou hymnu. Jaké jste měl pocity při zpívání? Cítil jste emoce nebo šlo pouze o práci?

Z pohledu vlastence šlo o nádhernou příležitost. Navíc, když jsme ex-post zjistili, že naše verze jsou první oficiálně nazpívané, že doposud byly pouze orchestrální. Ač řada lidí hymnu nazpívala, ale oficiální státní hymna před tím nazpívána nebyla. Po stránce řemeslné šlo spíše o jednodušší, bezproblémovou záležitost, která trvá chviličku. Rozhodně však tam je obrovský přesah – co to znamená, co všechno si s tím člověk spojí.

Posloucháte se? Pouštíte si své desky, role?

Nerad, ale musím. Zajímá mě, kde dělám chyby. Je to jako koukat na videový záznam z hokeje. Poslouchám, co se nepovedlo, přemýšlím, jak to udělat jinak, co je uspěchané nebo co by mohlo rychleji odsýpat, kde udělat větší pauzu. Jde o práci.

Když se ráno rozezpíváváte, máte nějakou speciální místnost? Nebo v koupelně?

Při rozezpívání nemusí být tolik zvuku. Rozezpívávání je o umístění hlasu, o usazení, takže k tomu nepotřebujete křičet. Jinak cvičím normálně v pokoji.

Jak se díváte na kolegy z popu?

Normálně. Ale myslím si, že pop se rozjel úplně jinam, než jak začínal. Dnešní technika je úplně jiná a vše, co se děje kolem, je také úplně jiné. Hlasy interpretů jsou kolikrát potlačovány zvuky z nástrojů…

Čím líp má zpěvák svůj hlas zvládnutý, tím víc a líp si divák či posluchač může užít jeho projev. Ale pop je úplně jiná disciplína. Mají větší nároky co do počtu představení i fyzické kondice. Po nás se chce také pohyb na jevišti, ale když máme obtížné hudební místo, tak se počítá s tím, že tady teď tancovat nemůžu a doženu to jinde, což v muzikálech neexistuje. Tam prostě to jde jedno s druhým, a kdo to nezvládne, tak jde z kola ven.

Jak se staráte o svůj hlas? Jak na něj působí například klimatizace, zejména v letošním parném létu?

Snažím se příliš nestarat. Ale zároveň vím, co mu nesvědčí, například právě klimatizace, takže se jí snažíme vyhýbat. Klimatizace vysušují vzduch, je jiný. Vím, co mi škodí dlouhodobě, co těsně před zpíváním a podle toho se také adaptuji.

Můžete prozradit, co vám vadí?

Ono se to mění. Dříve mi před zpíváním vadilo mléko nebo kafe. Kávu jsem úplně přestal pít, a teď mi nevadí. Zato oříšky mi nedělají dobře, to pak mám v krku „divno“. Je potřeba vědět, co nedělat.

Kouříte?

Ne.

Jakou máte motivaci? Ženou vás dopředu především peníze?

(Smích) Na štěstí jsem momentálně v pozici, kdy se o práci nemusím bát, práce mám dost, a tím pádem mě těší, když slyším vedle sebe někoho kvalitního. Divadel je mnoho, řada lidí svoji práci dělá dobře, ale výborně – jenom pár.

Pro mě otázka stojí tak: Ano, mám konkurenci, když budu chtít vydat desku nebo když bude premiéra v Metropolitní. Jinak mi to je jedno, protože mám radost z toho, když se někomu daří. Navíc většinou se s nimi stejně nepotkám, protože já jsem ve Vídni, on v Londýně, pak já v New Yorku, on v Miláně, pak já v Berlíně, on ve Španělsku. Divadel je opravdu mnoho. Jednou to však určitě přijde.

Sledujete svoji konkurenci, kdo je lepší, čemu se přiučit, kdo je horší a jeho chyb se vyvarovat?

U nás je komplikované říkat, kdo je lepší nebo horší, protože to nezměříte. Já ve svém oboru si trošku troufale řeknu, že jsem mezi těmi nejlepšími, už podle toho, když se shání Giovanni nebo Figaro, tak jsem většinou jeden z mála oslovených. Někdo bude samozřejmě kvalitnější, ale může mít problémy herecké. Náš projev má spoustu složek. Já si myslím, těžko sledovat kdo je lepší nebo horší, ale snažím si držet obrázek kolegů, kteří „mé“ role zpívají a samozřejmě se inspiruji tím, co se mi líbí, co mě nenapadlo. Zároveň poslouchám mladší, nastupující, jak se s rolemi popasují, jestli mají šanci se rozvinout.

Staráte se o svoji práci nebo ji necháváte výhradně na agenturách? Například si umanete, že o Vánocích 2016 chcete vystupovat v Metropolitní a vy mi to zařiďte….

Vše nechávám na agentuře. Oni se scházejí s divadly nad dramaturgickými plány, oni mě nabízejí.

Vám osobně nikdo nevolá?

Ne, vše jde přes agenturu. Maximálně kamarád, když dělá nějaký festival, ale stejně to pak řešíme přes agenturu. Bez nich nedělám nic. Musíme mít ptřehled kdy, kde a co dělám. Jinak by to nefungovalo.

Na třeboňská nocturna jste se dostal jak?

Na pozvání, které do agentury přišlo. I když částečně v tom byly i osobní vazby.

Text: Roman Růžička