Minulý měsíc tomu bylo 44 let, kdy do naší vlasti vtrhla okupační vojska a začaly téměř nekonečné roky normalizace. Jedním z těch, kdo se postavil proti invazi, byla tehdejší televizní hlasatelka Kamila Moučková. Veřejně a zcela otevřeně, za což také byla následně tehdejším režimem nekompromisně potrestána. Do srdcí Čechoslováků se zapsala jako velká bojovnice za svobodu a demokracii.

Povídání s Kamilou Moučkovou vzniklo začátkem letošního dubna, tedy v době, kdy byla v Lázních Aurora na třítýdenním pobytu, a kde také oslavila své neuvěřitelné 84. narozeniny, byť vypadá o dvacet let mladší.


Vypadáte úžasně, jak to děláte? Navštěvujete často kosmetické salony?

Vůbec ne. Jednak je to genetikou, a také nemám žádné plastiky, na rozdíl od jiných. Některé holky se na stará kolena zblázní a pak vypadají jak hlavní nádraží. Některé ani nedokáží normálně zavřít pusu.

Do lázní jste přijela sama, svým vozem Mitsubishi Colt. Zřejmě jezdíte ráda a často. Viděl jsem vašeho „coltíka“ a je trošku odřený.

Svého „coltíka“ mám už 15 let a mám ho moc ráda. Jenomže celý život neumím couvat a na ulicích v Praze je všechno na centimetry. Občas se o někoho otřu, občas někdo o mě. Zatím jsem nad tím mávala rukou, ale nedávno jsem si jej prohlížela a říkala mu, že už si zaslouží Michálka, aby ho trošku vyklepal a vyčančal. Tři rohy a jedno světýlko. Ale v životě jsem neměla lepší auto. Doposud mu nic nebylo, je živé a krásně táhne do kopců.

Jezdíte podle předpisů?

No, podle předpisů... Jsou místa, kde se člověk nemůže hrabat stovkou. Jednou mi dcera řekla, že jestli nebudu jezdit podle předpisů, že mi auto vezme. Já jí řekla, že ona nemá žádné právo mi brát moje auto (smích). Jednou ve Střešovicích mi operovali oční zákal a pak jsem jela se zalepeným okem domů. Na jedno oko a na půl plynu. Zvládla jsem to.

Mimochodem, včera jsem tu potkala třeboňského Janouška. Jeli jsme s dcerami taxíkem do města na „rychlé špunty“. Vystupuji z auta a holky zvolaly: Mami bacha, auto! Rychle jsem začala ustupovat, ale za mnou byl obrubník, trávník a zeď a já zakopla a upadla na záda, kvůli kterým jsem tady v lázních, a hlavou o zeď. Rána jak z děla a na hlavě mám ještě jednu hlavu. Než jsem jela do lázní, doktor mi říkal, abych hlavně nepadla, protože mám nějak zúženou míchu. Řízla jsem tam sebou a on ani nezastavil, normálně ujel. Taxíkář se pokoušel napsat číslo, ale nestihl to, protože jel jak blázen, furt dál. Celou dobu tu chodím opatrně kolem bazénu, po schodech, abych nepadla, a teď tohle.

Přijela jste do lázní v době, kdy vrcholí rekonstrukce ubytovacích kapacit. Nevadí vám ten stavební ruch?

Až na ten bagr pod oknem. Jednou se také na druhé straně okna na lešení objevil chlap a povídá: Paní, zavřete si okno, budeme vrtat. Ale to je v pohodě, věděla jsem o tom, než jsem sem jela, byla jsem na stavební ruch upozorněna. Naopak jsem překvapena, jak milí a příjemní tu jsou lidé. Vašek Postránecký mi říkal: Kamčo, Třeboň je skvělá, jeď do Třeboně. A strašně dobře tu vaří. S Karlem Vágnerem jsme se potkali u knedlíků a já mu říkala, ať s tím „mozolem“ jde jinam, a knedlíky nechal být a sama jsem si je nandala. Plněné tvarohem, sypané mákem. Výborné, jako u babičky. Až jsem se styděla. Ale já jsem hlavně na ryby. Každý den mám rybu, v poledne nebo večer. Nedávno jsem říkala kuchaři, že mě to musí naučit. Takové malinké kousky, obalované jako řízky (kapří hranolky). Úžasné.

Takže jste spokojená?

Strašně. Já jsem se bála, co tu budu tři týdny dělat, ale na nic nemám čas. Jirka Menzel mi říkal, že tady píše paměti, dokud si ještě něco pamatuje. Spisovatelka Petra Braunová, která mi pomáhala s knížkou Nejsem žádná lvice, mi říkala: Prosím tě, napiš vzpomínky, vždyť co ty máš za vzpomínky, to všechno s tebou odejde. Tak jsem začala. Mám jednadvacet stran o Václavu Havlovi a s sebou jsem si vzala štos papírů, ale ještě jsem tu ani neškrábla. Není čas. Večer zkouknu Události a Televizní noviny, což je profesní deformace, pak jdu na hoďku do bazénu a večer padnu za vlast.

Všichni se ke mně chovají výtečně, až je podezírám, že vědí, že se znám s Honzou Makovičkou. Fyzioterapeuti jsou výborní, a slatina, ta mě fascinuje, ta mi dělá moc dobře, a pak vodní lůžko hydro jet. To bych si chtěla koupit domů. Když jsem zjistila, že mám špatnou páteř, jedna kamarádka mi radila, abych si pořídila masážní křeslo, ale pan profesor Chrobok, který mi asi bude páteř operovat, říkal, ať jej nepoužívám, že je mechanické. Ale vodní lůžko, to je něco. Fantastické. Je to tu zlatý, zlatý. Každý rok budu v Třeboni. A kdybyste viděl, jak jsem se bránila! Původně jsem chtěla jet pouze na týden, ale doktor mi řekl, že mi to pouze na týden nenapíše. Vymlouvala jsem se, že mám rozepsanou knihu, že mám rozjednané besedy. Řekl: Ženská, vy pojedete na tři neděle a basta.

Letos v únoru měl premiéru Školní výlet. V poslední době jde o třetí film, kde jste hrála. Znamená to, že se nyní vracíte ke své původní profesi?

To ne, jde spíš o takové uvolnění. Tomáš Magnusek mi nabídl jednu z rolí, tak jsem ji upřímně řečeno ráda přijala, protože jsem se při natáčení potkala se spoustou známých, svými vrstevníky jako Lubomírem Lipským, Libuškou Šormovou, Standou Zindulkou, Láďou Trojanem, Miriam Kantorkovou, a ještě jsme byli pět dní v Lázních Bělohrad. Bylo to příjemné, takový odpočinek. Horší byla premiéra. Pozvala jsem pár známých, sedíme u kafe a když mě fotil asi stý fotograf, mě, starou bábu, tak jsem se na něj zašklebila – takhle (vyplázne jazyk). Pak vyšla fotka s textem: Opilá Moučková řádila v Lucerně. Hrozně mě to naštvalo. Já si mám v 83 letech nechat líbit od nějakého …, že jsem ožralá? Že prý se do toho pustí právníci, ale já jim řekla, že se svojí penzí do toho nejdu.

Takže k bulvárnímu tisku asi nemáte příliš dobrý vztah. Mimochodem – kupujete ho?

Občas, protože se dovím neuvěřitelné věci. Ale já si myslím, že lidi vědí své. Jinak mě neuvěřitelně štvou. Chápu, že existuje bulvár, ale proč musejí psát takové blbosti – že jsem opilá řádila v Lucerně. To je sprostý. Nebo předloni se zastřelil Martin Štěpánek. Já byla na ostrově Kós v Řecku. Půl osmá ráno, spím, a zazvoní telefon. Na druhé straně se ozve: Dobrý den, paní Moučková, víte, že se zastřelil Martin Štěpánek? Já si v první chvíli řekla – Ježíšmarjá, chudák Jarka (manželka Martina Štěpánka). Já jsem s nimi dělala ve Svobodné Evropě. Jediné, na co jsem jí odpověděla, když se mě zeptala, zda vím, že Martin pil, bylo, že to ví každý. Pak mi volala dcera, že v Blesku na titulní stráně vyšla malá fotka Martina v kolečku a velká moje fotka s článkem, že jsem ho sbírala opilého ze země ve Svobodné Evropě. Já jsem omdlívala. Napsala jsem osobní dopis jeho ženě Jarce, aby se na mne nezlobila, že já jsem nic takového neřekla.

Myslím si, že bulváru se asi nezbavíme, že bude existovat, ale takovéhle nesmysly? Ta autorka z Blesku mi už nesmí zavolat, praštím jí s telefonem. 

Nepřekvapuje vás, co lidí si ale bulvární tisk kupuje?

Moc tomu nerozumím. Asi je víc zajímá, jestli se Moučková opila, než rozbor premiéra, zda bude mít tento národ novou vládu.

A ostatní tisk?

Lidovky jsem opustila, trošku mě nudí, Mladá fronta jsou dobré noviny a velice dobře vedený deník je Právo. Také tam mají velmi dobré novináře.

Vaší žurnalistickou doménou je televize. Co říkáte její současné podobě?

Mám radost, jak se vyvíjí. Moderátoři i redaktoři jsou velmi vzdělaní. Ta profese má jednu zvláštní vlastnost, o které celý život mluvím. Znám dvě kolegyně, mladé, zkušené, jsou stejně dobré, umějí sdělit, ale jedna z nich má něco nad řemeslo. Říkám tomu polibek od pánaboha. To se nenaučíte. Buď ho máte, nebo ne.

Naprosté jedničky jsou pro mne Jakub Železný, Václav Moravec, Marcela Augustová a ještě mám ráda Karla Voříška a Markétu Fialovou. A zrovna Jakub Železný za mnou přišel s kyticí, když Česká televize začínala vysílat nové Události, že by mě chtěli mít 1. dubna u prvního vysílání. Byla jsem potěšena. Seděla jsem v režii s ředitelem Petrem Dvořákem a dalšími lidmi a sledovali jsme první vydání nových Událostí. Najednou jsem řekla: Jakube, nemůžete říct těm sporťákům, aby se už konečně naučili skloňovat ty číslovky? To by se stávat nemělo.

I Nova to dělá dobře, pouze špatně řadí zprávy, pro ně je důležitější nějaká lechtivá aférka než světově důležitá zpráva. Primu nemusím.

V rádiích to bývá občas katastrofa. Jednak plácají páté přes deváté, a čeština? Dostává zabrat. Já mám češtinu opravdu ráda, strašně si našeho jazyka vážím a celý život za něj bojuji.

Za co dalšího ještě dnes bojujete?

Řeknu vám historku. Mám velice dobrého kamaráda a přítele, který dělá ředitele na Štiříně – zámecký pán Václav Hrubý. V nedávné minulosti někteří lidé chtěli zámek zašantročit a Václav se postavil na zadní. On tam přišel asi před 28 lety do absolutní zbořeniny, zámecký park byla džungle, a od té doby ho dává dohromady. Ministerstvo zahraničí zámek údajně nechce, že prý je příliš malý, proto Šláfnberk co může, směřuje k sobě na Hlubokou.

Pardon – kdo?

Šláfnberk. Tedy Karel Schwarzenberg. On mě trošku zlobí, trošku v tom má prstíčky. Štiřín je sice nějakých 17 kilometrů od letiště a 30 kilometrů od Prahy, tedy ideální poloha, ale on si postavil hlavu a kdekoho vozí na Hlubokou, která je mimochodem nevytopitelná. Mám určité indikace, že se Štiřín nechá dva tři roky u ledu, pak se zašantročí nějakému multimilionáři. A to mě štve. Mluvila jsem o tom s Tomášem Töpferem, který je v Senátu, ať s tím něco udělají, ať Štiřín nezmizí. Ministerstvo kultury by si zámek vzalo hned, jenomže nová paní ministryně Alena Hanáková je v úřadu teprve pár dní, není příliš známá a sama neví, která bije. A Václav Hrubý je z toho nemocný. Jeden čas, pět let, tam dělal zahradníka. Chtěli jej vyrazit, ale on se nedal, že tam bude dělat třeba právě zahradníka, a tak vlastníma rukama například vysázel na 500 rododendronů. Celý Štiřín je Václavovo dílo. Já nyní intrikuji za záchranu zámku a Šláfnberk mě zlobí. Něco vám řeknu. Někdo se ho jednou ptal, proč není na svém Orlíku, a on uvedl, že tam jsou daleko toalety. Vždyť on všude jenom spí. A když začali, že by měl jít na prezidenta, říkám si, ježíšmarjá, vždyť ani neumí česky. Mimochodem – koho budete volit? Podle mě jsou jen dva slušní chlapi. Švejnar a Fischer.

Vy jste jeden čas v politice působila…

Jednou mě přemluvil Jirka Dienstbier a byla jsem na kandidátce ODA. Nechtěla jsem, ale on mi říkal: Prosím tě, jsi osmadvacátá. Jenom tam na té kandidátce chceme mít slušné lidi. Já na to zapomněla a jednou v neděli ráno zvoní telefon, na druhé straně Jirka: Nazdar kamarádko, jseš druhá, hned po Petru Pithartovi. No, tak to ti tedy pěkně děkuju.

Říkali jsme si, že ty grázlíky za podrazy, které tam dělají, vytlučeme. Nakonec utloukli čepicemi oni nás, tak jsem to vzdala a s politikou už nechci mít nic společného, ani náhodou.

V našem státě se dějí hrozné věci. Kam jsme se dopracovali od roku 1989? Dnes naši zemi řídí tací lidé, jako Janouškové a jim podobní. Václav Havel byl můj kamarád 45 let a poslední roky byl nešťastný jak šafářův dvoreček.

Pokud vím, tak jste za svoji celoživotní angažovanost byla navržena na státní vyznamenání, ale nějak z toho sešlo.

To je pravda, ale já řekla, že od profesora Klause žádné vyznamenání nechci. Pak mi sice řekli, že jsem byla navržena ještě Václavem Havlem, když končil ve funkci prezidenta, že jsem byla první pod čarou, která měla být vyznamenána další rok. Já už jedno státní vyznamenání mám. Vlastně ne. V květnu 1968 jsem jej dostala od prezidenta Ludvíka Svobody, ale když pak chartisty naháněli, vozili do lesů, bili a nechávali je tam ve sněhu a ledu ležet, tak jsem vyznamenání zabalila a poslala Husákovi zpátky na Hrad. Ale možná? Bude mi totiž příští rok 85 let, tedy skoro poslední zvonění. No co, uvidíme, třeba ještě ten Havlův návrh vyjde.

V těchto souvislostech se vás nemůžu nezeptat na rok 1968…

Tehdy jsme v televizi doslova „padali na hubu“. Televizní noviny jsme místo původních 20 minut vysílali 45–50 minut, a sami, singl. Navíc, kdo neměl službu, musel povinně sledovat svého kolegu, aby viděl, co dělá dobře, co špatně, a poučil se z chyb. Jednou doma koukám na kolegyni Hanku Makovičkovou a můj celoživotní partner Jirka Zahajský na mě něco mluvil. Já, že musím dokoukat noviny. Jirka přišel, chvilku se také díval a pak povídá: Ta Hanka, ta je ale výborná. Nechápavě jsem se na něj podívala a dodal: Kamčo, jestli to budeš flákat, jako to flákáš poslední dobou, tak tě Makovice (přezdívka pro Hanku Makovičkovou) převálcuje. Podivila jsem se. Víš, jak jsem unavená? Každý den padám na hubu. A on mi odpověděl: A co je komu do toho, miláčku. Měl pravdu, a tím mě zachránil. Zachránil mě z pyšnosti, nadneseného sebevědomí, a já mu to nikdy nezapomenu. 

A osudný 21. srpen?

Začali jsme vysílat mimořádné zpravodajství brzy ráno ze studia v Měšťanské besedě. Besedu obsadili ruští vojáci a mě vyvedli, se samopaly pod žebry. Je zajímavé, že jsem se vůbec nebála. Jenom jsem byla strašně naštvaná, co si to vůbec dovolují. Cestou jsem jim utekla do studia Skaut, ale to už Rusáci obsadili i vysílač Cukrák. Pak jsme ještě vysílali z různých míst po Praze. Také z hloubětínské Tesly. Několik dní jsem byla v podzemí, bez vody, bez mytí. Vysílali jsme bez kamer a dokonce jsme museli vypínat i větráky, aby v mikrofonu nebyly slyšet. Odtud také zaznělo to slavné „Jsme s vámi, buďte s námi“. Byla jsem strašně propocená, a tak jsem vylezla do přízemí, kde bylo umyvadlo, a slyším, jak se venku střílí. Na fabriku už najížděly tanky, zřejmě nás někdo udal.

Z televize vás vyhodili na jaře 1969. Přišla jste o milovanou práci, a doma tři děti. Kdo vám tehdy nejvíce pomohl, byť jste byla na černé listině?

Nesměla jsem mýt ani schody. Jednou jsem jela tramvají a čtu leták, že přijmou uklízečku na Prahu 1. Přišla jsem do osobního oddělení, že budu uklízet kanceláře. Ta paní se rozplakala. Povídám: Co brečíte? Každá práce je v pořádku, já mám tři děti. Myslíte si, že doma nemeju podlahy, že na to mám otroky? Pak přišel vedoucí a že mě nemůžou vzít a holky plakaly. Chtěla jsem mluvit s ředitelem. Takový typický bolševik. Začal na mě: Souškó, ale tam jsou telefony, žé, soušó, a dálnopisy, žé, to vy nemůžete dělat, souškó.

Jedním z těch, kteří mi pomohli, byl Ota Sklenčka. Dohodil mi místo kantýnské v Komorním divadle, kde jsem prodávala tři roky. Byla to krásná doba Vaška Vosky, Oty Sklenčky, Mařenky Rosůlkové, Ireny Kačírkové a dalších. Byla jsem s nimi denně, dělala kafe i vařila při generálkách. Jednou jsem dělala svíčkovou. Hráli a já vařila, když tu přilítl Pepa Bek a říká: Kamčo, co to tady vyvádíš? To nemůžeš, z klubu se line vůně do hlediště, všichni očuchávají a vůbec nedávají pozor.

Během Pražského jara 1968 a následných událostí jste tvrdě vystupovala proti invazi. Na druhé straně barikády váš tatínek, který ji naopak tvrdě obhajoval. Jak si to vysvětlujete?

Můj tatínek byl vysoký stranický funkcionář. Když jsem mu šla na jaře 1968 s flaškou a kytkou gratulovat k narozeninám, dostala jsem ve dveřích pár facek, že jsem dubčekovec a Pražské jaro... A to mi bylo čtyřicet let. Dalších deset let jsme spolu vůbec nemluvili. Až později, na stará kolena. Už jsem to na sebe vykecala v televizní 13. komnatě, čímž jsem se toho trošku zbavila, ale můj tatínek je autorem výroku o studeném ohni Jana Palacha. Takže na jedné straně Moučková, která chodila po nocích na fakulty za Palacha a dokonce moderovala jeho pohřeb, lítala se študáky každý den na Václavák ke koni, aby se neupalovali další, protože deset jich to mělo v plánu, a na druhé straně Vilém Nový.

Přitom můj otec byl za nacistů v exilu v Anglii, a za Slánského procesů byl zavřen a samozřejmě měl dostat provaz. Byl obviněn z vlastizrady a špionáže pro Velkou Británii. Seděl pět let. Zavřeli ho jeho vlastní komunisti. Nevím, co tam s nimi vyváděli, nevím, jestli bych vydržela například píchání jehlou pod nehty, ale zlomili ho a on se zřejmě zavázal, že bude sekat latinu. Ale s tím studeným ohněm to dokonal. 

Pravda, čest a morálka pro vás nepředstavují pouhá slova a prázdné fráze, ale životní zásady. Principy, za které jste bojovala a stále bojujete. Principy, které by měl člověk dodržovat a řídit se jimi. Jenomže osobně mám pocit, že zejména v poslední době dostávají v naší společnosti hodně „na frak“.

Pojďte se o tom nebavit, nebo se strašně naštvu a nechci si kazit náladu. Ale je to hrozný, hrozný. Je špatné, co se kolem nás děje. Nejsem ani naštvaná, ale přímo rozzuřená. Často si vzpomenu na svého milovaného Havla, který mi říkal: Uklidni se, kamarádko, to trvá strašnejch let, než se to dá do kupy. Vždyť co se tady léta dělo – nacisti, komunisti – tak se uklidni. 

Asi měl pravdu. A víte, co bychom si měli všichni uvědomit? Jednu věc, na niž všichni zapomínáme, a to je osmdesátý devátý rok. Mladí už nevědí, na co všechno jsme stáli fronty. Možná to je určitým způsobem dobře, je dobře, že se narodili do svobodné země. Po těch všech průšvizích, co se tady desítky let děly, přišel zázrak, a sice rok 1989. A teď, zaplať pánbůh, konečně žijeme ve svobodné zemi. To přece není málo, ne?!

Tetx: Roman Růžička

Navštivte náš e-shop

Nabízíme nejen relaxační a léčebné pobyty.

Vstoupit do e-shopu

Jednotlivé procedury

Nakupte si z pohodlí Vašeho domova dárkové poukázky na jednotlivé procedury.

Dárkové poukazy v hodnotě

Dárkové poukazy v hodnotě 100 Kč, 500 Kč či 1000 Kč. Výběr služeb je jen na Vás.

Platba on-line

Za zboží můžete zaplatit kartou a nechat jej poslat třeba rovnou příjemci!

Aktuální informace

Důležité novinky nebo lázeňský časopis k ranní kávě

Lázně Aurora

Speciální nabídka

Na konec roku jsme pro vás připravili speciální nabídku 20% sleva. Zadejte slevový kód PROSINEC2019 při objednání pobytu a máte od nás 20% slevu na pobyt! Těšíme se na Vás!

Bertiny lázně

Rekonstrukce Bertiných lázní

Bertiny lázně jsou z důvodu rozsáhlé rekonstrukce ubytovacích a stravovacích prostor do 17. 5. 2020 uzavřeny.

Slatinné lázně Třeboň

Katalog pobytů 2020 je tady! Napište si o něj...

Nový katalog relaxačních pobytů pro rok 2020 je tady! A my Vám jej rádi zašleme přímo k Vám domů. Napište si na e-mail katalog@laznetrebon.cz, do předmětu uveďte "KATALOG 2020", dále Vaši poštovní adresu a můžete se na katalog těšit!